Běžné události běžných lidí

Abstract

Diplomová práce navazuje na předdiplomní projekt, který se věnuje fenoménu hraní si v kontextu urbánního prostředí. Projekt rozlišuje formálně definovanou hru – tedy uzavřený systém s pevně danými pravidly a řádem – od spontánního hraní si (to play), otevřeného a dynamického procesu, během něhož se pravidla teprve utvářejí. Volné hraní si pro mě představuje proces přetvářející vnímané do nových rámců a souvislostí. Tato perspektiva podporuje, imaginaci, tvořivost, svobodu a případné objevování alternativních narativů namísto následování předem stanovených normativů. Diplomní projekt rozvíjí tuto myšlenkovou linii a zabývá se procesem adaptace nefunkčních prostorů v architektuře, jež stojí v částečném kontrastu vůči standardní praxi, kdy architekti a projektanti v drtivé většině případů navrhují prostory jakožto absolutní a koncové řešení ve finálním a obtížně adaptovatelném konstrukčním stavu, čímž uzavírají vnitřní systém domu do jasně definovaných výsledků, případně možností. Oproti tomu vědomá práce s otevřeným procesem bez anticipace konečného výsledku může představovat alternativní způsob utváření prostoru. Znamená to ponechat v návrhu záměrnou nedokončenost, která není vnímána jako nedostatek, ale příležitost. Takový přístup umožňuje, aby se do výsledné podoby prostoru mohli promítnout jednotliví uživatelé či celé komunity a spoluutvářet si vlastní pravidla a narativy. Architekt je zde v roli iniciátora nabízejícího místo dokonaného díla herní pole pro tvůrčí a v čase se měnící struktury, které svou výslednou formu teprve hledají.The diploma thesis builds upon the pre-diploma project, which explores the phenomenon of play within the context of the urban environment. The project distinguishes between a formally defined game—a closed system with fixed rules and order—and spontaneous play, understood as an open and dynamic process during which rules are created organically. For me, free play represents a process of reinterpreting the perceived world through new frameworks and contexts. This perspective encourages imagination, creativity, freedom, and the discovery of alternative narratives rather than the following of pre-established norms. The diploma project develops this line of thought further, focusing on the process of adapting dysfunctional architectural spaces. This stands in partial contrast to standard practice, where architects and designers typically conceive spaces as complete and final solutions, often in a rigid constructional state that resists change. Such an approach locks the internal system of a building into clearly defined outcomes and possibilities. In contrast, working consciously with an open-ended process—without anticipating a final result—can offer an alternative method of shaping space. This means intentionally leaving a design unfinished—not as a flaw, but as an opportunity. Such an approach allows individual users or entire communities to influence the final form of the space and co-create their own rules and narratives. In this model, the architect acts as an initiator, offering not a finished work, but a playground for creative and evolving structures that are still searching for their final shape.