KOUTNÝ, R. Běžné události běžných lidí [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta architektury. 2025.

Posudek vedoucího

Kristek, Jan

Radim ve své práci prozkoumává možnosti komunitního bydlení v nevyužívaných městských domech. Vychází z předpokladu, že opuštěné domy představují jisté pole volnosti, prostor pro experiment, potenciální „ostrůvky deviace“, jakýsi vnějšek ekonomického a regulatorního systému, jenž svými požadavky diktuje specifické formy soužití. V diplomovém projektu hledá křehkou rovnováhu mezi systémovostí a antisystémovostí tak, aby na jednu stranu umožnil realizovat stavební úpravy, nabídl komfort i jistotu obyvatelům domu; na stranu druhou, aby neomezil experimentování s alternativními modely bydlení. Navazuje na svoji předdiplomní práci a koncepci „hraní si“ jako kritiku top-down plánování. Antisystémový potenciál dlouhodobě nevyužívaných domů lze spatřovat i ve faktu, že současná legislativa nepracuje s „opuštěností“ stavby nebo nezná definici „ruiny“. Přesto realita chátrání domu v důsledku jeho nevyužívání má potenciálně negativní společenský i ekonomický dopad na své okolí. Nejčastěji pak dochází k prodeji obecních nemovitostí s cílem zabránit dalšímu chátrání stavby. Ani to nicméně původní stavbu často nezachrání, protože demolice může být pro soukromého developera ekonomicky výhodnější. Zároveň se město takovým postupem zbavuje hodnotného potenciálu, který lze mobilizovat pro veřejný zájem. Radim nabízí třetí cestu k privatizaci veřejného majetku tím, že významně snižuje vstup města do podobného projektu a zároveň umožňuje postupné financování úprav domu jeho obyvateli. Teoreticky nabízí také alternativu k vlastnickému bydlení lidem, kteří nedosáhnou na jednorázovou hypotéku a musí obvykle volit nejistotu tržních nájmů. V dispozici městského domu z 19. stol., který je předchůdcem současných principů developerské produkce, postupně vzniká „podvratná“ struktura odlišného způsobu soužití.

Posudek oponenta

Mráčková, Markéta

Projekt Běžné události běžných lidí se zabývá stále aktuálním tématem prázdných a nevyužitých domů. Projekt se zaměřuje na chátrající dům, který byl donedávna v majetku města, ale protože jeho oprava by byla velmi nákladná, prodalo ho město za částku, kterou by muselo vložit do jeho opravy. Věřím, že je lepší, když města takové domy neprodávají, a že je výhodnější je obývat, než je nechat spadnout. Za nejzásadnější přínos projektu považuji nastolení otázky, jak do chátrajících domů investovat co nejméně — skutečně jen to, co je nezbytné — aby mohly být zkolaudovány, obývány a sloužily svému účelu. Projekt se snaží havarijní zabezpečení domu povýšit na úroveň, která umožní jeho dočasné obývání za určitých kompromisů. Projekt tedy může být inspirativní obecně pro ty, kteří nemají peníze na opravu chátrajících domů, ale nechtějí se jich zbavit. Další vrstvou projektu je téma lidské hravosti, tvořivosti, imaginace a spontánnosti. Myšlenka „hraní si“ s dispozicemi a příčkami je podnětná a může vést k netradičním či radikálním řešením. Vzhledem k tomu, že česká stavební legislativa - patrně zbytečně přísná - neumožňuje realizaci příček až po kolaudaci, zajímalo by mě, zda existují země, kde je tento přístup možný? Předpokládám, že aby tento proces mohl být u nás realizován, musel by se označit za umělecké dílo. Teoretická část projektu je zpracována velmi čtivě a srozumitelně a návrhová část na ni logicky navazuje. Návrh na zobytnění prázdného chátrajícího domu v ulici Pekařská v Brně je ilustrován pomocí neformální komunikace budoucích obyvatel-družstevníků, kteří se domlouvají, kdo bude obývat kterou část domu, co se kde probourá a kam se umístí jednotlivé provozy. Tento návrh je koordinován s městem, které má zajistit první fázi záchranných oprav. Ty zahrnují demolici severního křídla (nerozuměla jsem však, proč právě této části, když technický posudek uvádí špatný stav celého domu), demolici pavlačí, podřezání stěn, výměnu všech trámových stropů včetně podlah a instalaci koupelnových jader. Je nutné poznamenat, že tyto záchranné práce rozhodně nebudou levné — a raději si ani netroufám odhadnout jejich cenu. Předpokládám však, že celková oprava by stála ještě o cca 60–70 % více, takže by se projekt městu stále mohl vyplatit. Chápu, že cílem projektu není řešit právní otázky, ale navržená pravidla mi přijdou příliš neurčitá. Předpokládám správně, že družstevníci budou platit městu minimální nájem podle velikosti obývané plochy? Jak si férově rozdělí náklady na „svoji“ opravu, energie, úklid a údržbu? Přinesly by městu příjem i pronájmy nebytových prostor — například prodejny, kadeřnictví, kanceláře nebo sauny? Díky nájmům by se městu mohla jeho investice časem vrátit a skupina cca 20 lidí by měla kde bydlet. Dále by mě zajímalo, jakým způsobem bude město vybírat nové družstevníky, pokud bude vyšší poptávka než nabídka? K dispozičnímu řešení mám dvě drobné poznámky. Myslím, že je škoda, že místnost přes dvě patra se šesti okny do ulice je navržena jako zimní zahrada s prádelnou. Viděla bych zde raději prostorný sdílený obývací pokoj s kuchyní. A přestože je zde sdílená kuchyně, považovala bych za vhodné doplnit malé kuchyňky i do všech bytů. Některá technická řešení se mi zdají problematická. Umístění betonu na nový trámový strop považuji za nevhodné. Buď má být skladba vyřešená trámovými stropy, kročejovou izolací a například OSB deskami nebo ocelobetonovými stropy, kročejovou izolací a betonovou podlahou. Zateplování místností zevnitř pokládám za rizikové kvůli možné kondenzaci mezi vnitřní předstěnou a stávající stěnou. Domnívám se, že zřízení konvenčního vytápění domu by mělo být součástí první fáze oprav financovaných městem, protože infrazářiče budou pro družstevníky velmi neekonomické. Projekt je dle mého názoru velmi zdařilý a jeho čtení jsem si skutečně užila. Zajímalo by mě, jak by na návrh reagovala města a stavební úřady a zda by bylo možné některé jeho principy uvést v praxi.

eVSKP id 167745