Browse
Recent Submissions
Now showing 1 - 2 of 2
- ItemVývoj měst v raném postsocialismu. Dopad liberalizace devadesátých let 20. století na plánovanou výstavbu socialistické moderny(Vysoké učení technické v Brně. Fakulta architektury, ) Sedlák, Jaroslav; Kopáčik, Gabriel; Kováč, Bohumil; Wittmann, MaxmilianSídlištní čtvrtě městských struktur vybudované v období socialismu doznávají v současnosti nezbytných proměn a urbánních novotvarů. Zatímco u nás i v řadě dalších zemí bývalých sovětských satelitů je podoba sídlišť a jejich vývoj svázán regulativy, které determinují radikálnější architektonické či urbanistické změny, v oblastech bývalého Sovětského svazu je současná podoba sídlištních celků výsledkem shora neřízených architektonických i urbanistických zásahů. Byť se v mnoha případech jedná o expanzivní projevy hraničící s „lidovou tvořivostí“, lze na jejich příkladech sledovat funkční urbanistické principy „městskosti“. Ty mohou představovat potenciál pro budoucí náhled na potenciál rozvoje sídlišť i v České republice. Práce bude konkrétně tematizovat proces užívání sídlištních částí měst u nás a v ekonomicky málo výkonných státech, konkrétně v Moldávii a v Gruzii. Po rozpadu Sovětského svazu sice nový ekonomický systém rozrušil původní urbanistickou strukturu tzv. mikrorajonu, ale s rozvojem drobného individualismu soukromého sektoru se proměnila i podoba sídlištního města. Celkový ekonomický kolaps a absence prostorových regulací začala v sídlištích nabízet přístupnou variantu bydlení i místa k podnikání. Začínají se objevovat kiosky a postupně se rozrůstající partery „městského“ typu. Současně vznikají nové představěné ulice reagující na prostorové rezervy a vzdálenosti, stejně tak se objevují vertikální ulice uvnitř domů. Stavba samotná už není pouze místem pro bydlení, ale mnohé byty jsou využívány jako kanceláře i malé provozovny. Rozvíjí se služby a celková hodnota diverzity prostředí začíná rapidně narůstat. Charakteristická monotónnost sídlištních celků se začíná vytrácet a přetváří se v síť sledující pohyb a potřeby obyvatel. Na periferii tak vznikají svébytné části města.
- ItemCelistvost jako výchozí předpoklad pro chápání významu zprostředkovaného architektonickým jazykem(Vysoké učení technické v Brně. Fakulta architektury, ) Kinnert, Filip; Horáček, Martin; Löw, Jiří; Michl, JanJe možné dnes vnímat významuplnost míst a architektonických forem bez symbolického odkazování? Je možné hovořit o duchu místa a životě ve věcech bez kýčovitého sentimentu? Tato práce přistupuje k architektuře jako k uměle budované součásti životního prostředí, a zabývá se tím, jak se my lidé k tomuto kontextu vztahujeme nejen jeho dotvářením, ale i naplňováním vnitřní potřeby smyslu. Jistý způsob myšlení a vnímání orientovaný hlavně na užitnost, nás zaměstnává a vzdaluje přemírou abstraktních konceptů, což nám znemožňuje, se s naším prostředím bytostně propojovat. S tím souvisí i ztráta oduševnělých míst, neschopnost taková místa nově vytvářet nebo se s nimi identifikovat. Výchozím bodem pro tuto práci je studium teorií architekta a teoretika Christophera Alexandera, jehož pojetí celistvosti překonává zdánlivé vydělení z přírody, nebo oddělení subjektu od objektivní skutečnosti. To nám umožňuje nově přistupovat k životu a životnímu prostředí jinak než jako k mechanismu. Z této polohy pak studium architektonického jazyka spočívá v rozpoznávání významů architektonických forem, které náleží rovině arbitrárního kulturního kódu a těch, které se na nic neodkazují, ale přece nám zprostředkují smysl a jsou hodnotami samy o sobě. Druhé zmíněné významy, které jsou vlastní prožitku subjektivity, nám pomáhá zvědomovat např. umění. Jsou nám však přístupné v každodenní zkušenosti, v našemu způsobu bydlení a tvorbě míst, díky zkušenosti domova. Na této cestě rozpoznávání si pomáhám díly předních představitelů fenomenologického proudu v architektuře a také odborníky v oblasti filosofie, umění a vědy, kteří v rámci svého oboru poznání došli ke stejnému či analogickému základnímu předpokladu celistvosti. Induktivní metodou, srovnáním a logickou argumentací dokládám jejich ideovou spřízněnost a doplňuji je o vlastní pozorování na konkrétních příkladech. Celek této práce pak nabízím jako příspěvek do diskuse o sjednocené teorii architektury. Za další přínos studované látky považuji příležitost citlivě navazovat na bohatost architektonického dědictví bez striktního vymezování se tzv. „novotvarem“ a úzkostlivého napodobování forem „historických“. Převážně teoretickou práci doplňuji i o vlastní empirický výzkum, v němž poukazuji na to, že některé nevizuální charakteristiky mohou mít stejnou nebo větší důležitost v hodnocení míry celistvosti (života) než vizuální komplexita forem. Tím zpřesňuji některé závěry předních badatelů, kteří se věnují kvantitativnímu zkoumání celistvosti.