ASFALT JE KAPALINA

Abstract

Instalace se tematicky váže na moji dlouhodobě řešenou problematiku, která souvisí s osamocením, rozdělením, odloučením. Důraz kladu především na akt fyzické blízkosti, která se zdánlivě jeví jako dotek či kontakt. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Právě tato blízkost rozehrává vnitřní napětí. Jak je patrné, instalace je založena na jednoduchých principech vycházejících z vlastností daného materiálu. Ve své podstatě se jedná o dva bloky asfaltu, které samovolně působí na tabulové sklo. Sklo má v tomto případě význam pomyslné dělící roviny, která zabraňuje fyzickému kontaktu. Skleněná překážka tedy neumožňuje splynutí dvou asfaltových bloků. Navzdory těkavému charakteru, asfalt bude stékat. Instalace vychází z lidského měřítka, neboť bloky asfaltu mají lidskou proporci. Těmto blokům přisuzuji status bytostí, které touží po dotknutí se, avšak neúspěšně. Prolnutí je nemožné.This installation is thematicly associated with my long term sold problems which is connected with loneliness, parting, leaving. I put the stress on the act of physical nearness which looks like a touch or contact but in fact it isn't so. Just this nearness generates inside tension. As you can see the installation is based on simple principles resulting from the abilities of a material. It is about two blocks of asphalt which spontanously produce a pressure on the glass. In this case the glass has the importance of imaginary dividing level which prevents a physical contact. A glass obstacle makes the fusion of the two asphalt blocks impossible. Despite a volatile character, asphalt will run down. The installation results from a human standard because the blocks of asphalt have a human proportion. I give the blocks a statute of beings who long for a touch but without success. The fusion is impossible.