Mám popálené ruce a za nehty popel

Abstract

Bakalářská práce jako téma zpracovává syndrom vyhoření, ztrátu sebevědomí a snahu o znovunalezení identity. Jedná se o jevy, které autorka pozoruje u nejmladší generace, ve svém bezprostředním okolí. V bakalářské práci zpracovává zkušenost s vyhořením u blízké osoby, následně i svoje vyhoření jako následek péče o tuto osobu. Práce se stává deníkovým záznamem světa, který se rozpadl a ztratil řád. Jako hlavní materiál, schopný nést obsahovou tíhu práce, autorka zvolila nalezené skleněné střepy. V těch hledá tvar, který reflektuje vnitřní prázdno a jeho postupné naplnění. Střepům použitým jako výtvarný materiál dává nový prostor pro to něčím být a symbolizuje tak znovunalezení identity a sebevědomí. Střepy slouží jako matrice pro tisk monotypů, tištěných barvou z popela. Při práci se autorka orientuje hmatem a papír zaznamenává každý její dotek, kterým hledá hranu střepu. Další částí je video, které je aktivní částí výsledné instalace, a symbolizuje vnitřní nepokoj oproti tiskům, které jsou statické. Instalace v se odehrává ve dvou místnostech, malé zatemněné místnosti s projekcí videa a větší, prosvětlené místnosti s instalací tisků a střepů, které se spolu dostávají do vzájemného dialogu.

The bachelor's thesis deals with burnout syndrome, loss of self-confidence, and the effort to rediscover identity. These are phenomena that the author observes in the youngest generation, in her immediate environment. In the bachelor's thesis, she deals with the experience of burnout in a loved one, and subsequently her burnout because of caring for this person. The work becomes a diary entry of a world that has fallen apart and lost order. As the main material, capable of carrying the content weight of the work, the author chose found glass shards. In them, she searches for a shape that reflects the inner emptiness and its gradual filling. She gives the shards used as an artistic material a new space to be something, thus symbolizing the rediscovery of identity and self-confidence. The shards serve as a matrix for printing monotypes, printed with ink from ashes. During the work, the author orients herself by touch, and the paper records her every touch, with which she searches for the edge of the shard. The next part is the video, which is the active part and symbolizes the inner unrest as opposed to the prints, which are static. The installation takes place in two rooms: A small, darkened room with a video projection, and the second, bright room with an installation of prints and shards that enter into a dialogue with each other.