Obdarovaní

Abstract

Na kraji města, za plotem stojí areál. Za plotem, který ho odděluje od zbytku města, se dívají lidé, na silnici, na projíždějící auta, na svět, kterého se účastní často jen pohledem skrz mříže. Mnozí zde žijí celý život. Ne z vlastního rozhodnutí, ale protože jsme jako společnost dosud nenašli lepší způsob, jak jim nabídnout důstojné místo v našem rytmu. Tato práce se zrodila z potřeby přemýšlet o tom, jak prostor ovlivňuje lidskou důstojnost, o tom, jak hluboce prostředí formuje náš pocit „domova“ a o tom, co všechno může architektura změnit, když se místo standardizace pokusí vnímat člověka. Projekt se nevztahuje jen k normám, vyhláškám nebo výčtům potřeb. Je spíš snahou hledat, jak vytvářet prostředí, které dává smysl i těm, kteří ho sami slovy nepojmenují. Jak navrhnout domov tam, kde dosud byla jen péče. Jak podpořit vztahy, sdílení, smích, radost ale i ticho a klid, ne prostřednictvím velkých gest, ale skrze měřítko, rytmus a každodennost. Návrh se snaží rozvolnit hranice, které nevytváří jen ploty, ale i samotná logika ústavní péče. Hledá formu, která respektuje zranitelnost, a přitom neizoluje. Kde architektura není kulisa, ale přítomná opora, a kde i ti nejzranitelnější mohou být nejen přijímáni, ale i skutečně přítomni.

On the edge of town, behind a fence, stands a facility. Behind the fence that separates it from the rest of the city, people watch, the road, the passing cars, the world they often experience only through bars. Many have lived here their whole lives. Not by choice, but because we as a society have yet to find a better way to offer them a dignified place within our pace. This project was born out of a need to reflect on how space shapes human dignity — on how deeply our surroundings influence the feeling of "home," and what architecture can change when it chooses to perceive the individual instead of replicating standards. The design does not revolve around regulations, policies, or checklists of needs. It is, rather, an attempt to seek how to create environments that make sense even for those who cannot name them with words. How to design a home where until now, there was only care. How to support relationships, sharing, laughter, joy, but also quiet and stillness, not through grand gestures, but through scale, rhythm, and the everyday. The proposal aims to loosen the boundaries that are not created only by fences, but also by the very logic of institutional care. It seeks a form that respects vulnerability without isolating it, where architecture is not a backdrop, but a quiet support. A place where even the most vulnerable are not just received, but truly present.