S hlavou nad vodou

Abstract

Příspěvek se věnuje trasování, tedy směrovému a výškovému vedení trasy, železničních tratí ve vztahu k přírodním podmínkám. V tomto případě k vodním tokům a plochám. Při povodních a záplavách bývají železniční tratě mnohdy jediným funkčním dopravním spojením v území. Železniční tratě bývají vedeny dostatečně vysoko nad terénem, tedy nad hladinou povodňové či záplavové vody. Názorným příkladem byla železnice v Praze při povodních v roce 2002. Dalším příkladem jsou železnice v Labském kaňonu či údolí Svitavy, jež jsou při běžném průtoku vedeny vysoko nad řekami. Na rozdíl od jiných cest tak nebývají zaplaveny vodou a provoz může být zachován i v případě mimořádných okolností. V současné době při budování dalších tratí především ve městech je z prostorových důvodů železnice zatlačována do podzemí. Autoři článku se na příkladech a historickém vývoji zamýšlejí, zda v průběhu času, stejně jako u jiných staveb, nezapomínáme na komplikace spojené s vodou či se jedná o riziko, které jsme ochotni podstoupit.

Príspevok sa zaoberá identifikáciou a historickým vývojom ciest v priestore priesmykov a sediel na území hornej časti Trenčianskej stolice a Turčianskej stolice, časovo vymedzené obdobím od prvých písomných prameňov po koniec 1. polovice 19. storočia. Z viacerých horských priechodov sa podrobnejšie venujeme z hľadiska histórie dopravy tým najdôležitejším – Jablunkovský priesmyk, Strečniansky priesmyk a sedlo Rakytie, Ľubochnianske sedlo, priechody z Turca do Banskej Bystrice, Fačkovské sedlo, sedlo Žiare a Vrícke sedlo. Výskum sa opiera nielen o archívne pramene, ale aj o bohaté historické mapové podklady i vlastný výskum v teréne. Na základe toho sa pokúšame rekonštruovať, či boli jednotlivé horské priechody využívané stále alebo sa trasy ciest v nich časom menili, čím sa vyznačovali v teréne, ako intenzívne boli využívané a čo sa z nich zachovalo dodnes, resp. potom, čo si motorová doprava vyžiadala výstavbu ciest s odlišnými parametrami. Príspevok sa tak pokúša odpovedať na otázku, či bol pohyb osôb a tovaru v horskej oblasti severozápadných Karpát výraznejšie obmedzovaný horskými prírodnými pomermi alebo sa človek odkázaný na jednoduché dopravné prostriedky dokázal ľahko vysporiadať aj s týmito prekážkami.

The paper focuses on the railway track routing, namely the horizontal and vertical track alignment in relation to natural conditions. More specifically, the paper focuses on the relation of the routing to watercourses and bodies. Railway lines are often the only functional transport connection during floods and inundations due to their natural routing high above the original terrain and thus above the level of the flood water. The railway network in Prague during the floods in 2002 being an illustrative example. Another example is the railway in the Elbe Canyon or the Svitava Valley, both routed high above the rivers at normal flow. Unlike other roads, these are usually not flooded and traffic can be maintained even in these unpleasant circumstances. At present, when more lines are being built, especially in cities, railways are increasingly being pushed underground for space reasons. Using examples and historical developments, the authors of this article consider whether, as with other constructions, we forget the complications associated with water over time or whether this is a risk we are increasingly willing to take.