TOUFAR, J. Výroba zarážky [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta strojního inženýrství. 2020.

Posudek vedoucího

Podaný, Kamil

Práce řeší návrh výroby ocelové zarážky z ocelového plechu, která slouží k aretaci otevřených dveří. Vzhledem ke sériové výrobě je zvolen sdružený nástroj kombinující technologie stříhání a ohýbání. Rozsah a provedení odpovídá stanovenému zadání. Student pravidelně chodil na konzultace, ale připomínky se mu dařilo implementovat pouze částečně. S výkresovou dokumentací začal poměrně pozdě a to se projevuje i na její výsledné podobě. Všechny tyto okolnosti mají vliv na celkové hodnocení.

Posudek oponenta

Řiháček, Jan

Bakalářská práce pana Jana Toufara si klade za cíl provedení návrhu technologie výroby dílce z pozinkovaného plechu - dveřní zarážky, který se vyrábí v roční sérii 200 000 kusů. Po zhodnocení zadání a rozboru možných výrobních metod přistoupil student, pro vcelku jednoduché zadání, ke zvolení očekávatelné kombinace výrobních technologií, tj. stříhání a ohýbání ve sdruženém nástroji. Na tyto oblasti též zpracoval víceméně ucelenou literární rešerši, obsahující vztahy pro základní technologické výpočty i přehled nástrojových možností daných technologií, i když je třeba zmínit, že literární rešerše mohla být co do obsahu utříděnější. V kapitole 2.1.1. věnující se rozmístění výstřižků např. postrádám zmínku o nástřihových plánech. V kapitole 2.2 je chybně uveden vzorec 2.5, který je následně využit i v části návrhu. Namísto „“ patří „180 - “ Kdyby byl úhel ohybu vyráběné součásti odlišný od 90°, výpočet v praktické části práce by byl chybný. Dále ve vzorci 2.7 na str. 17 je popsána veličina „l“ dosti zjednodušeně a zavádějícím způsobem jako vzdálenost ohýbacích hran. Z hlediska vlastního technologického návrhu v rámci kap. 3 je možné konstatovat, že se student při řešení přidržel osvědčených vzorů a postupů. Nejprve je zde určen rozvinutý tvar vyráběné součásti a poté zhodnoceny možnosti umístění výstřižků na pásu plechu. Z analýzy vyplynulo vhodné řešení využití polotovaru ve formě svitku. Je škoda, že se student zaměřil v rozboru umístění výstřižků pouze na dvě varianty, zvláště pokud jedna z nich a priori nevyhovuje, a to kvůli špatné orientaci vláken, na což ostatně autor práce předem upozorňuje v rámci zhodnocení technologičnosti. Je tedy otázkou, proč byly pro danou variantu počítány rozměry můstků, využití materiálu apod., když bylo dopředu jasné, že nebude z hlediska technologičnosti vyhovovat. Místo toho bych zde očekával zhodnocení dalších možností, např. variantu s jedním „můstkovým“ střihem, která je dle mého soudu vhodnější. Už proto, že eliminuje použití až příliš krkolomného vystřihování můstku, které s sebou přináší i obtíže, spojené s výrobou nástrojů - úzkých střižníků a jim odpovídající střižnici, resp. s jejich vyrobitelností. Dále není jasné, jak byla zjištěna hodnota plochy jedné vyráběné součástky dosazovaná do výpočtu procentuálního využití svitku. I když autor zmiňuje, že byla stanovena s podporou Autodesk Inventoru, nejsem si jist, zda byla určena správně, mj. i proto, že ji určuje v milimetrech krychlových. Navíc do zmíněných výpočtů správně patří plocha součásti včetně konstrukčního odpadu. V této souvislosti postrádám výkres rozvinu součásti, který by daný problém osvětil. Student shrnuje zvolený výrobní postup v tabulce 6 na str. 29. U popisu posledních dvou kroků, tj. odstřižení přepážky a ohnutí profilu, mi chybí zmínka o druhém stříhání přepážky. Postup tak působí poněkud nelogicky. Práce v dalším obsahuje potřebné kontrolní a technologické výpočty zvolené varianty výroby. Při odečítání hodnoty „x“, tj. součinitele posunutí neutrální vrstvy z tabulky v příloze 3 autor pokaždé odečítá, i když pro stále stejný poměr poloměru ohybu ku tloušťce plechu, jinou, jen ne správnou hodnotu, tj. 0,44 nebo 0,42, správně ale platí 0,41. Z hlediska vlastního konstrukčního návrhu nerozumím použití opěrné desky. V práci na str. 33 je po kontrolních výpočtech uvedeno, že „u žádného z nástrojů nehrozí vznik otlačení a není tudíž potřeba využít kalené opěrné desky“. V návrhu nástroje se ale s kalenou opěrnou deskou počítá a je tedy otázkou z jakého důvodu její použití student navrhuje. Na str. 34 je dále uvedeno, že budou nefunkční části nástrojů - střižníků vyrobeny dle tolerance ČSN ISO 2768 – fH, na výkresech je ale předepsána tolerance mH. V souvislosti s použitím přidržovače student zvolil i typ pružin, tj. R19-25-Yellow od firmy Kaller. Už ale neuvedl její základní parametry. Výkresová dokumentace obsahuje styl kótování, který neodpovídá zavedeným zvyklostem. Na škodu je i „barevnost“ výkresů. Na výkrese sestavy se vyskytuje částečný řez v řezu, který je dle mého názoru zbytečný a nevhodný. Plynová pružina (pozice 19) je zakreslena taktéž nevhodně, tj. s použitím šraf (rotačně symetrické dílce se nešrafují). Dále uvádět označení nástroje bez jakéhokoliv vysvětlujícího popisku přímo nad popisovým polem není příliš vhodné. U výkresů nástrojů typu střižník a střižnice postrádám některé další tolerance, např. kolmosti. Na výrobních výkresech se rovněž vyskytuje poznámka „kalit a popustit na 60 ± 2 HRC“, což mi přijde jako zbytečně velké dovolené rozmezí. Z hlediska výkresu střižnice je možné zmínit nepřehledné a neúplné kótování a mnohdy jiné tolerance, než byly určeny v práci. Např. není jasné, z jakého důvodu autor uvádí u rozměru R19,4 horní toleranci + 0,05, když byla v práci stanovena tolerance + 0,039. Obecná struktura povrchu dílce Ra 0,8 mi připadá jako zbytečně malá hodnota. Dále není známo, proč výkres střižnice v oblasti vystřihování můstků nerespektuje konstrukční návrh střižníků, resp. zaoblení rohů 1 mm, a to i v návaznosti na výrobu otvorů ve střižnici, které v rozích nemají žádné zaoblení. Z tohoto důvodu je rovněž otázkou, v jaké kvalitě by byly tyto partie vystřiženy, neboť tím pádem nerespektují ani doporučenou střižnou vůli. V závěru práce postrádám volbu nebo alespoň zmínku o dalším strojním vybavení, jako je rovnačka nebo podávací zařízení, které je v tomto případě nezbytné. Mezi další nedostatky lze, krom občasných překlepů, zahrnout též: - chybné značení tažnosti v tab. 1 na str. 10, - chybně zapsaný vzorec 2.4 na str. 15, - používání zavádějícího pojmu „neutrální osa“ (lépe neutrální plocha či vrstva), - rozdílnou velikost písma ve vzorcích, - občasné chybné odkazy na vzorce v textu, - označování funkce „arctg“ jako „tg na mínus první“, - odkazy na literaturu, jež neodpovídají ČSN ISO 690.

eVSKP id 129712