VANĚK, O. Komparativní studie měření teploty těla různými technologiemi [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií. 2015.
Student Ondřej Vaněk se zabýval problematikou měření teploty lidského těla kontaktními teploměry různých typů, od klasických po elektronické. Zadání práce bylo iniciováno na klinickém pracovišti Fakultní nemocnice Brno v Bohunicích. Text práce dostatečně podrobně popisuje fyzikální principy měření teploty, různé typy kontaktních teploměrů a způsoby měření v klinické praxi. V rámci projektu student navrhl experimentální způsob ověřování kontaktních teploměrů i způsob statistického vyhodnocení naměřených výsledků. Během práce intenzivně pracoval na několika pracovištích (Ústav biomedicínského inženýrství FEKT VUT v Brně, Gastroenterologická klinika FN Brno, Biofyzikální ústav LF MU a Český metrologický institut Brno). Pravidelně konzultoval u vedoucího práce. Na projektu oceňuji zejména schopnost studenta spolupráce s odborníky na jednotlivé oblasti problematiky od lékařství až po metrologii a dále nad rámec zadání hodnotné srovnání zjištěných výsledků s výsledky souběžně řešené práce týkající se infračervených teploměrů.
Předmětem práce pana Ondřeje Vaňka bylo porovnat různé technologie pro měření teploty, konkrétně teploty osob. Teoretická část popisuje fyzikální principy měření teploty, možné způsoby měření povrchové teploty pacientů a statistické metody pro vyhodnocení. V této části jsou místy nepřesnosti, jako např. na str. 13, cituji: „náhodná veličina se bude lišit od střední hodnoty maximálně o jednu směrodatnou odchylku“. Směrodatná odchylka není přece jednotka! V rámci realizační práce student provedl dva způsoby měření teploměrů. Jednak provedl srovnání 3 různých teploměrů s etalonem pomocí vany s temperovanou kapalinou, dále pak měření na samotných pacientech. U měření v temperované lázni není zcela patrný význam deseti měření každým teploměrem na stejné teplotě. Takový způsob měření musí dokazovat spíš chybu odečtu, než chybu teploměru. Větší smysl by dávalo měření v definovaném rozsahu teplot s krokem např. 0,5°C při inkrementaci a potom dekrementaci teploty. U interpretace hodnot je zavádějící pojem „chyba měřidla“ (viz tabulky 6-4 a 6-5), ta nemůže být určitě záporná. Zde se jedná o rozdíl proti etalonu. Hodnoty teploty u rtuťových teploměrů s chybou v jednotkách setin °C (tab. 6-4 vzorek 3) jsou s ohledem na konstrukci standardního lékařského rtuťového teploměru irelevantní. Samotný odečet teploty u rtuťového teploměru je závislý na úhlu pohledu na stupnici a přesnost odečtu je v nejlepším případě 0,05°C. Ve druhé variantě měření student měří teplotu u pacientů tak, že pacient si umístí do podpaží teploměr a student odečte hodnotu. Z popisu experimentu není patrné, zda pacient má při vyšetření zavedeny dva, nebo čtyři teploměry současně (2 v podpaží a 2 v tříslech), zda tedy porovnává 2 nebo 4 měřené hodnoty. Rovněž není jednoznačné, zda se student drží dříve definované metodiky a provádí 10 měření, nebo pouze jedno. Pokud provádí více měření za stejných podmínek, potom takové podmínky nemůže při měření v podpaží pacienta rozhodně zajistit. Už z principu není snadné měření na pacientech, kteří mají povrchovou teplotu těla závislou na mnoha neovlivnitelných faktorech. To, že budou pacienti umístění a aklimatizování v temperované místnosti určitě neovlivní možné změny v jejich povrchové teplotě. V závěru práce student provádí statistické zpracování, které je v podstatě správné. Po formální stránce obsahuje práce drobné nedostatky, jako je např. nestandardní číslování tabulek, tabulka 6-9 přetéká šířku strany, práce obsahuje velké množství jednoznakových předložek a spojek na konci řádku. Literatura se řadí abecedně, URL u zdrojů [10] a [22] jsou neinterpretovatelné. Práci pana Ondřeje Vaňka hodnotím známkou „dobře“ / C a přikládám otázky k obhajobě.
eVSKP id 84399