LUKAŠEVIĆ, A. Centrum nezávislé kultury [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta architektury. 2025.

Posudek vedoucího

Toman, Radek

Přepracovaná diplomová práce Any Lukašević představuje výrazný posun oproti původně odevzdané verzi. V novém zpracování je patrná nejen vyšší míra propracovanosti návrhu, ale především jasně artikulovaný postoj autorky k rozvoji řešené městské lokality. Nový návrh přináší jasný architektonický názor, který propojuje kulturní funkce s urbanistickým rámcem místa. Architektura zde není pouze nástrojem prostorového uspořádání, ale má ambici stát se společenským katalyzátorem dané lokality. Přestože v práci přetrvávají některé provozní nejasnosti, celková úroveň práce je výrazně vyšší než v projektu odevzdaném v řádném termínu. Autorka dokázala svůj původní koncept zásadně rozvinout a prezentovat jej s novou energií a mnohem větší důsledností. Práci doporučuji k obhajobě a navrhuji známku C75.

Posudek oponenta

Kvapilová, Tereza

Autorka v rámci své práce zpracovává téma centra nezávislé kultury. Svůj návrh umisťuje na území současného brownfieldu nedaleko centra města, tak nedaleko, že je s podivem, že zde stále nějaký brownfield je. Urbanismem autorka navazuje na princip klasické blokové zástavby, svým záměrem jej však zároveň celý rozbíjí. Koncept městského bloku, který využívá zdi městských domů jako bariéru mezi rušným vnějškem a klidným vnitřkem, jehož náplň a forma je utvářena potřebami a silami lidí, obývající stavby, které jej obklopují a vymezují, je zde vykuchán pro dobrou věc – kulturu a umění. Jak zde situace, nastíněná návrhem mohla nastat, není zcela zřejmé. Kdo by záměr financoval? Jak se prodávají pomyslné byty v pomyslných stavbách doplňujících pomyslný blok? Jak se v nich bydlí lidem, kteří nemají žádný částečně soukromý venkovní prostor, zato pod okny kulturní produkci (a to ve městě, kde lidé protestují proti veřejným koncertům sirénami a tvrdí, že je ruší klub, od kterého je dělí čtyřproudová vozovka). Jak se tento běžný obyvatel městského bytu srovná s tím, že mu veřejný prostor s různými kratochvílemi sahá až pod okna? Nebo autorka nepočítá s využitím staveb doplňujících blok pro bydlení? Autorka deklaruje, že svým návrhem chce podpořit komunitní život, ale krom série malebných urbánních zákoutí zahradního areálu domnělého „vnitrobloku“, vytváří sérii příležitostí pro každodenní konflikty. Jednotlivé stavby areálu jsou zdařilé, neexhibující, ale přesto výrazné. Autorka dobře pracuje s umístěním staveb do terénu, využívá jeho mírný sklon nápaditě a přesto poměrně pragmaticky. Soubor staveb působí jednotně, uceleně, ale zároveň nijak jednotvárně. Částečně zvoleným tvaroslovím odráží některé tradiční brněnské architektonické motivy, převážně používá soudobé architektonické prostředky a postupy. Jako solitéry nebo i jako soubor staveb by v jiné situaci na jiném místě mohly obstát, zde ovšem zvolené řešení není odůvodněné, poměr nákladů zvoleného řešení a výsledného využití řešeného území nevychází od oka zrovna příznivě. Dispozice odráží běžné potřeby kulturní instituce, naplňuje je racionálně a bez snahy o inovaci. Technicko-konstrukční řešení není podrobně rozpracováno, nicméně toto je pochopitelné vzhledem k počtu objektů, rozsahu řešeného území a celkovému charakteru práce. Vzhledem k střídmosti a stručnosti předložených podkladů lze jen těžko určit, zda by záměr byl tak jak je navržený technicky realizovatelný. Dimenze jsou odvoditelné pouze z měřítka, chybí základní půdorysné a výškové kóty. Z práce se dovídáme, že materiálově se jedná o ocelovou konstrukci a dominantní složkou materiálového řešení je pohledový beton a sklo. Jakákoliv větši podrobnost je pak na fantazii “čtenáře”. Formální úroveň práce je dobrá, grafika je na vysoké úrovni, je čitelná, názorná. Vizualizace jsou jednoduché, slouží spíš jako pomůcka pro uvědomění si prostoru, jeho dimenzí a provázanosti, než k přiblížení kýženého využití prostoru a ilustraci žádoucí výsledné atmosféry. Autorka prokázala schopnost vypracovat komplexní návrh, který ovšem působí pouze jako mechanické naplnění zadání, ze kterého nemám pocit, že by autorka do tématu obzvlášť hluboce pronikla a nebo se s ním jakkoliv ztotožnila. Jako nejslabší stránka celého návrhu působí pak jakýsi zásadní nedostatek komplexní architektonické empatie. Vždy je zde ovšem možnost, že na tento nedostatek netrpí ani tak návrh a autorka, ale pouze oponent diplomové práce.

eVSKP id 169861