DOSTÁLOVÁ, J. Kolektivní kontra komunitní [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta architektury. 2023.
Práce se zabývá zásadním tématem života na sídlišti. Přijímá realitu sídliště. Místo toho, aby se Johana snažila proměnit sídliště jako celek, vstupuje do již existující struktury návrhem konkrétních míst, které mají akcelerovat míru vzájemnosti. Jde o relativně drobné zásahy prezentované konkrétní architekturou, které mají plnit sociální ale zároveň symbolickou roli. Utvářejí identitu jinak generického sídliště. Místa zakládají záchytné body v tekutém prostoru a příležitost obyvatel vztahovat se k nějakým symbolům. Zároveň vytvářejí příležitost nakládat s veřejným prostorem sídliště jinak, než byli jeho obyvatelé zvyklí, než si třeba vůbec dokázali představit. Je možné se na sídlišti rekreovat? Slavit? Sídliště by ve vizi Johany nemělo být pouhou monofunkční noclehárnou, ale životaschopnou čtvrtí. Zadání bylo definované záměrně tak široce, aby poskytovalo možnost velké míry interpretace. Nepředjímalo výsledek, což vedlo k dlouhému tápaní. Tápání, které zčásti bylo produktivní, ale zároveň přineslo riziko toho, že se nepodaří dojít výsledku. Johana přichází s dobrou odpovědí, která se zaměřuje na specifický problém sídlišť – chybějící společenskou infrastrukturu, chybějící symboly, se kterými se můžu jako obyvatel identifikovat. Každý ze symbolů přidává sídlišti nový impulz, který vychází z charakteristiky daného místa a potřeb sídliště jako celku. Navržené intervence společně přinášejí do území různorodé podněty vybízející k životu mezi domy. Pokud ale jako architekti spoluvytváříme zadání, což je také naše (a možná ta nejdůležitější) role, musíme být dostatečně přesvědčiví v tom, co nabízíme. A musíme nějakým způsobem předat sdělení nejen o hmotné podstatě věci, ale plánovat i scénáře užívání a doprovodit to přesvědčivým sdělením, obrazem. A zde se ukazuje slabší stránka práce. Práce má skvěle vykročeno ke smysluplné intervenci, není ale dostatečně prezentováno, co vše se v navržené architektuře může a má odehrávat. I přes výše řečené výtky hodnotím práci jako dobrou.
| Kritérium | Známka | Body | Slovní hodnocení |
|---|---|---|---|
| Přístup studenta ke zpracování | B | Práce měla velmi složitý průběh. Autorka se pohybovala v různých měřítkách, tématech a přístupech. Velmi pečlivě a zdlouhavě zkoumala charakter olomouckého sídliště a potřeby jeho obyvatel. Pracovala s odbornou literaturou, uspořádala setkání s obyvateli a snažila se místo zažít. Johaně se nakonec podařilo dobře definovat podstatu své práce, vymezený čas se ale již příliš nachýlil ke svému konci. |
Mimo hodnotící kategorie výše je třeba vyzdvihnout teoretická východiska práce se zájmem o širší problematiku urbánního plánování. Autorka se evidentně odráží od hlubšího studia literatury a analýzy obecné problematiky nechtěného dědictví socialistické výstavby sídlišť. Věřím, že pozorované „odcizení“ jako protipól hledaného „navázání“ chápe nejen jako následek chyb architektury a urbanismu, ale obecně také jako produkt „individualizace“ nuceně socializovaného či kolektivizovaného člověka předlistopadové éry. Čtenář tuší, ale je ochuzen o předchozí kroky a úvahy, které vedly autorku k výběru finálního tématu „Kolektivní kontra komunitní“. Stejně tak se nedočte o detailech vstupních průzkumů a analýz sídliště Povel, o procesu participativního průzkumu apod. Rozsah práce si vzhledem ke kvalitě výstupu umím představit objemnější a zpracovaný do většího detailu. Shrnuji, že obě části, teoretickou i návrhovou považuji za velmi kvalitní. Autorka přesně analyzuje i syntetizuje, drží se důsledně zvolené tematické linky. Sympatický je apelativní nebo angažovaný aspekt práce – přesvědčení, že architektura i dnes může měnit společnost k lepšímu, je díky práci Johany Dostálové uvěřitelné.
| Kritérium | Známka | Body | Slovní hodnocení |
|---|---|---|---|
| Urbanistické řešení | A | Autorka si pro svou práci zvolila uzavřenou, do značné míry vývojově a svojí hustotou ukončenou strukturu sídliště Povel, dominantně utvářeného ve druhé polovině 20. století. Čtenář diplomové práce tuší za výsledkem zevrubné studium výchozí urbanistické situace. Analýza shrnutá v praktické grafické a srozumitelné textové zkratce ústí v dílčí návrhy zásahů, které však nesledují ryze urbanistické cíle. Autorku zajímají sociokulturní aspekty a dopady urbanismu éry reálného socialismu a klade si otázky, jak ideálně do něj může vstoupit urbanismus na úrovni žité současnosti. Promýšlení sociálních vazeb a snaha o znovunalezení vztahu obyvatel k jejich obytnému prostředí slouží autorce jako podnět tu k zahuštění, tu k „recyklaci“, jinde k pouhé kultivaci urbanistické osnovy, kterou jinak bez větších změn přejímá od původních autorů olomouckého Stavoprojektu. V tomto momentu se může zdát, že práce není nijak zvlášť objevná, nepřináší závratné novinky. Věřím však, že přitakání původním urbanistickým konceptům je výsledkem respektu k tomu málu z hodnot, které nám éra centrálního plánování a komplexní bytové výstavby odkázala. Autorka je však nepřijímá nekriticky. Těžiště sídliště Povel na rozdíl od tehdejší i dnešní optiky „muže za volantem“ nachází na původní pěší třídě. Zaměřuje se tedy na ni a posiluje na jejím příkladu potenciál lokálního subcentra. | |
| Architektonické řešení | A | Z osmi vytipovaných „příležitostí“ se autorka diplomové práce detailněji zaměřuje na čtyři lokality. Každé věnuje jiný typ intervence. Zabývá se otázkou charakteru míst a přizpůsobuje jim architektonické řešení každé z nich. V případě parkových úprav volí střízlivá řešení, v případě adaptací stávajících veřejných prostranství nebo objektů uplatňuje minimalistické, low-costové vstupy. Nijak neexhibuje, ví, v jak konkurenčním prostředí se po éře „humanizací paneláků“ nachází. Výjimkou je komunitní centrum Šapitó, kterému dává neotřelý kruhový tvar s výrazným světlíkem. Odkaz k modernistické corbusierovské tradici s rodokmenem společným s tím sídlištním je úplně adekvátní. | |
| Provozní řešení | B | Provozní potřeby sídliště ve vymezené zóně podmiňuje autorka teoretickému rámci práce. Patrně vědomě vynechává otázku dopravní obslužnosti. Statickou dopravu řeší jen jako náhradu adekvátního počtu míst, s nimiž pohybuje ve prospěch logičtější organizace veřejných prostranství. Z participativních průzkumů jistě ví, že parkování je živým a bolestným tématem uživatelů sídliště. Nejen je jistě napadne otázka, zda jedno z potenciálních míst pro zahuštění sídliště nemělo být věnováno parkovacímu domu. Autorka je nehledá, téma vytěsňuje, protože se věnuje plně kultivaci pěší zóny a sociálnímu aspektu navrhovaných změn. Stranou ponechává také jiné mody nemotorizované mobility. Provozní řešení samotných staveb shledávám při zběžném přehlédnutí jako funkční, s potřebnou variabilitou tam, kde si o to funkce říká. | |
| Technicko konstrukční řešení | A | Vzhledem k teoretickému rámci práce jako východisku autorka neřeší konstrukce detailně. Materiálové řešení navrhovaných nových vstupů je adekvátní jejich účelu a charakteru prostředí, pro něž mají vzniknout. | |
| Formální úroveň | B | Práce má velmi dobrou úroveň textů při vědomí abstrahování velkého množství vstupních dat a poznatků z citované literatury. Až na výjimku (podmět vs. podnět na str. 22) nenacházím chyby nebo překlepy. Grafické zpracování je jasné, přehledné, střízlivé. Pro lepší vstřebání tématu chybí vizualizace širších vztahů - fotografie či zákresy do fotografií. Stručnost legendy se tu a tam rovná absenci (např. „nejvyužívanější místa“). Horká jehla při finalizaci diplomové práce je znát, ale celek přesto vyznívá přesvědčivě. |
eVSKP id 150697