ČERNÍK, M. UET.U: Unbearable Experiment (of) Teaching.Udolní [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta architektury. 2025.

Posudek vedoucího

Rozwalka, Szymon

Projekt Matyáše Černíka představuje precizně propracovaný a na mnoha úrovních podnětný experiment, který názorně ukazuje nové možnosti tvorby architektury. Autor ve své metodologii vychází z analýzy jednotlivých architektonických prvků. Práce explicitně odkazuje na koncept Elements Rema Koolhaase, s nímž dále pracuje v různých částech projektu – často i s jemným humorem, například prostřednictvím vizuálních paralel a přímého přebírání grafiky, které lze chápat jako „copy & paste“ grafiky knihy Koolhaase. Tato metoda zároveň prohlubuje vrstevnatý dialog s tvorbou think-tanku The Why Factory a prací Winy Maase. Zásadní přínos spočívá v tom, že ačkoli projekt navazuje na koncepty Koolhaase a Maase, nekopíruje je pasivně – naopak, Černík je dále rozvíjí. Kritickým bodem Koolhaasova přístupu bylo často přehlížení vztahů mezi jednotlivými prvky. Černík tuto slabinu překonává tím, že se cíleně zaměřuje nejen na vztahy mezi prvky samotnými, ale i na způsoby, jak z těchto vztahů vytvářet smysluplný celek. Tato část projektu by si zasloužila ještě hlubší a systematičtější rozpracování. Práce s prvky architektury zde není pouze formální – autor často mění jejich funkci či význam, někdy až absurdním způsobem, čímž je symbolicky osvobozuje, podobně jako Marcel Duchamp „osvobodil“ svůj pisoár. Prvky jsou modifikovány, reinterpretovány a dekódovány v otevřeném laboratorním procesu, který připomíná architektonickou hru. Další významovou rovinou projektu je práce s jazykem architektury – jeho významem, kódováním a reprezentací. Lze říct s podvědomím architektury. Podvědomí architektury mě napadá i ve vztahu ke zmíněné tvorbě Baumana a Eisenmana Přístup autora k projektu generuje více otázek než odpovědí, avšak právě tato nejistota, ambivalence a kontroverze tvoří klíč nejen k samotnému projektu, ale k pochopení architektury jako takové. Díky projektu autora se ještě více utvrzuji ve svém přesvědčení, že nelze snad najít vhodnější formu pro architektonickou školu než prostor, který na jedné straně reflektuje diverzitu, na straně druhé přetlak možností, prvků a významů. Prostor, jenž ne definuje, čím architektura je či není, ale o prostor, který vědomě nemůže poskytnout definitivní odpovědi, a tím nutí k neustálému procesu učení. Právě v tomto aspektu spatřuji největší hodnotu projektu.

Posudek oponenta

Kopec, Jakub

Projekt Laboratoře digitální elementarizace je zaměřen na komponování architektonických elementů, které jsou modifikovány a přetvářeny tak, aby získaly novou funkci. V teoretické části práce autor vybírá z odborné literatury určité přístupy, které v praktické části využívá k vytvoření specifického architektonického tvarosloví nových modifikovaných elementů. Jeho prostřednictvím artikuluje návrh přístavby budoucí budovy Fakulty architektury v areálu FaVU na ulici Údolní v Brně, odkud původní architektonické elementy pochází. Za nejvíce inovativní část projektu považuji modifikování vybraných stavebních prvků v nové. Jsou zde aplikovány transformační příkazy známé z modelovacích programů (scale, rotate, copy, mirror, stretch), které zřejmě vedly k označení autorovy elementarizace za digitální. Skutečně digitální postupy vytváření vzájemně poučených sérii postuloval již koncem 90. let 20. století Greg Lynn ve své knize Animate Form a paralelně s ním celé architektonické hnutí nestandardní architektury vrcholící na přelomu tisíciletí. To, že i modernistická architektura pokračovala v rozvíjení klasických vzorců navrhování přitom prokázal ještě mnohem dříve Colin Rowe. V rámci historických odkazů je též zajímavý text Bernarda Cacheho Digitální Semper, znovuoživující Semperovo chápání vztahů architektonických materiálů a technik jejich zpracování v podobě tabelární osnovy architektury, jejímž pomyslným útkem je sám architekt. Když se potká tkanina se stereotomií (zednictvím), dostáváme patchwork; setkání kamene s keramikou představuje kupole atd. V tabelárním přístupu Matyáše Černíka se vzájemně setkávají všechny vybrané transformační příkazy aplikované na jednotlivé elementy. Spíše než akademickou interpretaci pole architektonických možností autor kombinováním různých příkazů dostává překvapivé elementy, v nichž je prvek původní jen určitým inputem. Modifikovaným outputům potom přiřazuje vlastnosti i zcela odlišných elementů, jak materiálové, tak funkční. Uspořádání stavby z databáze těchto nových prvků již představuje tradiční empirický postup přiřazování vybraných prvků k dané programové náplni budovy. Výsledná asambláž nepředstavuje otevřenou sérii algoritmických výstupů demonstrující různé výsledky při zadání různých vstupů či měnících se parametrů. Je spíše architektonickým zhmotněním surrealistické hříčky cadavre exquis, tvořené koláží různých diskrétních částí, které jsou sice samy o sobě netradiční, ale drží pohromadě již tradičním architektonickým záměrem autora, který z této stavebnice staví. To není myšleno jako výtka, jen komentář oponenta, který Černíkův neotřelý přístup oceňuje a zároveň v něm vidí určité rezervy.

eVSKP id 168159