DOHNAL, J. Centrum nezávislé kultury [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta architektury. 2025.
Diplomová práce Jakuba Dohnala specificky reaguje na lokalitu opuštěného nákupního centra Letná v městské části Bystrc. Autor se ve své práci opírá o široké spektrum analýz – mapuje nejen fyzický a urbanistický kontext místa, ale i aktivity v rámci města Brna. Výsledný návrh reaguje na absenci adekvátních kulturních a rekreačních prostor v lokalitě a nabízí centrum s volnočasovými, komunitními i sportovními funkcemi pro velice širokou cílovou skupinu možných uživatelů. Na základě úvodních analýz navrhuje autor dům, jehož jednotlivá podlaží fungují jako platformy pro rozličné aktivity – od saunového a pohybového centra přes otevřené dílny a nahrávací studia až po second-hand obchod, klub nebo tetovací studio. Takto komplexně pojatý program je ambiciózní a snaží se reagovat na současné výzvy související s městským životem, prací, rekreací i komunitními aktivitami. Zvolený výraz stavby je sice jasný, ale autor by mohl více rozvinout architektonický jazyk – zejména práci s fyzickým prostorem. Chybí hlubší prostorové ztvárnění návrhu pomocí hmotových nebo fyzických modelů. Převažující prezentace prostřednictvím 2D výkresů a čárových axonometrií neumožňuje naplno uchopit prostorový charakter navrhovaných intervencí. Z hlediska architektonického zpracování zůstává návrh někde na pomezí experimentu a standardního projektu a je ponecháno na „čtenáři“, z jakého úhlu pohledu projekt posuzuje. Podobně i grafické zpracování práce místy postrádá potřebnou přesvědčivost a důslednost. Celkově považuji práci Jakuba Dohnala za podnětný příspěvek k otázce využití nefunkčních struktur ve městě a doporučuji práci k obhajobě. S ohledem na zmíněné rezervy navrhuji hodnocení C72.
| Kritérium | Známka | Body | Slovní hodnocení |
|---|---|---|---|
| Přístup studenta ke zpracování | A |
Diplomní práce Jakuba Dohnala logicky staví na informacích získaných při tvorbě knihy UN(DER)COVER – náhled do brněnské kultury, z níž čerpá 3 linie znalostí – potřeby lidí vytvářejících brněnskou nezávislou kulturní scénu, přehled spektra aktivit a dějů které různí aktéři této scény vytvářejí, a mapu potenciálů a nevyužitých míst v Brně, které by za různých okolností mohli různé umělecké skupiny osídlit. Z tohoto základu vychází v zásadě 2 paralelní rozhodnutí, které diplomní práci formují a v různé míře se vzájemně setkávají nebo rozcházejí: -výběr místa: Autor pro realizaci svých úvah volí chátrající objekt bývalého nákupního centra Letná v okrajové, ale lidnaté městské části Bystrci -výběr programu: Autor “kurátorsky” volí aktivity a děje, které považuje na brněnské kulturní scéně za signifikantní, a kterým chce “nabídnout” prostory V analytické části nacházíme střípky autorova přemýšlení o obou těchto liniích. V úvodu autor přináší set “povinných” mapových analýz. Následně autor podniká výpravy do chátrajícího objektu a zaznamenává, jak zuboželý stav prostor, které byli mimo jiné poškozené požárem, tak i specifickou poetiku rozpadu, a zážitek s konfrontací s “obyvateli” prostor. V poslední třetině analytické části se věnuje výskytu “kurátorsky vybraných” aktivit v brněnském prostředí, kterých výsledkem je zajímavá “mapa intenzit” – tento mapový nástroj, který neukazuje taxonomický “výkaz” dějů, ale spíš jejich “míru přítomnosti” v jednotlivých čtvrtích, považuji za zajímavý nástroj k odklonu od klasického územního plánování barevných ploch a ideálních podob, k mnohem živějšímu a aktuálnějšímu pochopení organismu města. Ke škodě diplomní práce však analytické části chybí nějaký závěr, shrnutí, syntéza, která čtenáři vysvětlí, co tedy z analýz vyplívá, proč jsou ty konkrétní analýzy a informace v práci přítomné. Ku příkladu: nízká míra intenzity kulturního dění v Bystrci je patrná. Je však tomu tak jen pro to, že v místě chybí prostory? Proč tak vitální a městotvorná skupina lidí, jako jsou umělci, ještě v Bystrci spontánně a zespodu nevytvořila kulturní “spot”? V tvorbě konceptu autor přichází s reflexí, kterou považuji za zásadní pozitivní moment práce – autor si uvědomuje postupující trend digitalizace a zapojování umělé inteligence jak do našich pracovních, tak i osobních životů. Místo vzdání se zájmu o fyzický svět však obrací pozornost na přidanou hodnotu fyzické tvorby i fyzického potkávaní se, a tuto úvahu rozvíjí v protikladech práce z domu vs. práce v kolektivu, řemesla vs. umělé inteligence, a fast fashion vs. lokální projekty a značky oblečení. Technologický a digitální posun tak autor chápe jako nástroj k dosažení udržitelnosti a zdokonalení řemeslné tvorby, ne jako samoúčelný cíl. V dalším vývoji návrhu se však tento nastíněný hodnotový rámec do veliké míry rozpadá. Do hry totiž přichází autorova fascinace vizualitou popkultury, a zejména užitím barev. Tato fascinace je jistě legitimní, nicméně během autorova hloubání nad tímto tématem dochází k tichému, leč fundamentálnímu zařazení architektury do kategorie “produktu”. Může být architektura chápána jako produkt? Autor si tuto otázku explicitně neklade a neodpovídá na ní, nicméně s touto skutečností pracuje jako s určitou “přirozeností doby”. Zaměřuje se na vizualitu věcí jako dominantní kvalitu, která dnes formuje vztah aktéra (v této definici však zjednodušeného na “pozorovatele”) a díla/produktu/věci, a další přemýšlení nad návrhem je tak do veliké míry ovlivněno snahou o vytvoření určité architektonické popkulturní ikony. Samotný programový “mix” chvályhodně reflektuje potřeby místních obyvatel (zejména dětí sousedící školy a seniorů), které kombinuje s potřebami externích návštěvníků (hledajících relax v okolí přehrady a přírodních lokalit) a nových “obyvatel” domu – kreativců. Na 3 výškových úrovních, které objekt nabízí, vznikají 3 celky, které autor diferencuje dle “úrovní nezávislosti”. Toto kritérium považuji za zajímavý průsečík mezi kategorií stálosti vs. proměnlivosti programu, a veřejným vs. soukromým děním, přičemž zajímavým způsobem otevírá otázku celkové ekonomické proveditelnosti, nebo i širší strategie, která by v dnešní realitě umožňovala vznik takového místa. Urbanisticky autor navazuje na současné kvality původního objektu, který umně využívá terénního rozdílu k plynulému provoznímu a zajímavému prostorovému řešení. Prostorové řešení logicky pracuje s umístěním nejméně flexibilního provozu do centra domu, jako stabilizačního každodenního programu, který je v časovém rámci víceméně neměnný, a proměnlivější program (který pracuje s proměnlivějšími stavebními zásahy) umísťuje kolem. Rovněž logika “závislosti” provozů a výběr jednotlivých funkcí smysluplně reaguje na okolí a vztah s terénem. Jako otázné ale vnímám prostorové řešení polygonálních vestaveb do stávající struktury. Samotný koncept uzavřených buněk s daným programem a plynoucího meziprostoru, který může sloužit jako nárazníková zóna rozlévajícího se programu v buňkách, katalyzátor nových setkání, nebo prostě jako spontánně využívaný adaptabilní prostor “navíc”, je smysluplný a reaguje na aktuální výzvy v architektuře – schopnost přizpůsobovat se rychlým společenským proměnám. Jelikož ale žijeme v čase postupující klimatické krize, ve které je stavební průmysl zodpovědný za cca. 40 % veškerých vyprodukovaných emisí, považuji za důležité vážit každý zásah do existujících struktur. Z tohoto pohledu je snaha o využití chátrajícího objektu obchodního domu Letná chvályhodná, nicméně práce s prostorem jako “tabula rasa”, bez výraznější obhajoby, proč je právě “vyčištění” prostoru nejlepší nebo jedinou možností vůči vytyčenému cíli práce (vytvoření centra nezávislé kultury), se zdá jako nedostatečně vyargumentována. Tato argumentační neukotvenost autorových koncepčních rozhodnutí následně oslabuje legitimitu celé práce – vytváří prostor na zpochybňování základních tezí práce. A proto se ptám. Proč polygony? Proč zelená? Jakým způsobem je vizualita alba Charli XCX relevantní pro současnou architekturu? Tím se následně dostáváme k už nastolené problematice chápání architektury jako konzumního produktu. Autor předkládá čtenáři návrh adaptace existující struktury, který je velice svébytný, obsahuje zajímavé prostorové momenty (prostor mezi polygonálními strukturami, hloubka fasády vytvářená rozostřováním obrazu podle vzdálenosti od fasády), je vizuálně zapamatovatelný a “trendový”. Ve své podstatě je však do velké míry definitivní, daný. Jeho realizace není uvažována v čase, čtenáři je návrh předkládán jako “hotový produkt”. Toto chybějící zamyšlení nad časovým rámcem v architektuře považuji za nejzásadnější slabinu diplomové práce Jakuba Dohnala. Doba, kdy bylo možné obhajovat architekturu autorskou licencí, pominula už z prostého důvodu, jak závažnou roli hraje “produkce” architektury v negativním vlivu na životní prostředí. Zároveň musíme přemýšlení nad architekturou zasadit do reality ekonomické krize, ve které se i tak fundamentální potřeba, jako je bydlení, stává v Brně obtížně dostupnou. Dokáže ekonomická nákladnost navrženého řešení vytvořit prostor, který bude skutečně otevřený, nezávislý, inkluzivní? A v neposlední řade – nedostatek argumentů pro vizuální stránku návrhu do velké míry snižuje práci na pouhou realizaci autorova “vkusu”, který bude do velké míry konfrontován s “vkusem” nových obyvatel domu – umělců, řemeslníků, zkrátka lidí s názorem. Obstojí autorův vkus v této argumentaci? A je vůbec legitimní, aby se autorův vkus dostával do konfrontace s vkusem budoucích uživatelů? Považuji za zásadní pro debatu nad diplomní prací Jakuba Dohnala oprostit se od vizuální specificity navrženého “produktu”, a zaměřit se více na “procesní” stránku návrhu. Jestli má být cíl vytvoření nového kreativního centra KC Letná naplněn vizuální formou polygonů a zelené, budiž. Jakým “způsobem”, jakými kroky ale dosáhneme tento cíl? I navzdory kritickému hodnocení práce ale považuji práci za velmi hodnotný podklad ke diskusi nad mnohými fundamentálními otázkami, kterým dnes architektura čelí, a proto práci doporučuji k obhajobě.
eVSKP id 167727