KOVAŘÍKOVÁ, V. Vývoj gelových technik pro in situ měření biodostupných forem kovů v půdách a sedimentech [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta chemická. 2010.
Hlavním přínosem disertace je podrobné shrnutí použití gelových technik DGT a DET v půdách různého typu ve vybraných moravských lokalitách a v sedimentech a povrchové vodě kontaminované francouzské řeky při posuzování hloubkových profilů a porové i povrchové vody. V prvním případě jsou určovány charakteristické obsahy tří prvků s použitím AAS, v druhém případě větší počet stopových prvků metodou ICP-MS v porové vodě sedimentů. Zde je však věnována zvláštní pozornost různým formám rtuti ve vztahu k sedimentům a především také obsahu celkové rtuti s použitím přístoje AMA a obsahu MeHg s použitím GC. Pozornost byla také věnována obsahu sulfidů, toxicita vzorků byla charakterizována bioluminiscenčním testem. Při DGT aplikaci byly testovány difuzní gély s různou velikostí porů a také dva druhy sorbentů a jejich chování bylo podrobně diskutováno. Při aplikaci gelových technik byla získána řada nových poznatků a závislostí ve vztahu k vlastnostem půd a sedimentů. Zajímavé je porovnání výsledků DGT u různých difuzních gélů s některými běžně aplikovanými výluhy půd extraktanty, ve vztahu k mobilním formám prvků. Zhodnocení půd z různých lokalit má ovšem praktický význam pro vybrané lokality. Větší pozornost mohla však být věnována podrobnostem a zhodnocením jednotlivých analytických metod a také použitým analytickým standardům. Formálně se skládá disertace ze tří částí, pro různé typy gelů a půd, poslední část je věnována použití gelových technik pro studium sedimentů, povrchové a porové vody se zvláštním zřetelem na rtuť. Formální stránka disertace je velmi dobrá, poněkud rušivě působí při studiu velký počet zkratek. Pozitivní je návaznost práce na větší počet projektů(grantů).
Ve své disertační práci se Ing. Kolaříková zaměřila na stanovení různých forem kovů v půdách a sedimentech, zejména na využití techniky DGT. V teoretické části jsou stručně shrnuty základní pojmy týkající se frakcionace kovů v půdách a principy používaných metod. Disertační práce neobsahuje literární rešerši (zřejmě byla zpracována separátně), nicméně přesto by bylo vhodné alespoň stručně shrnout současnou úroveň poznání a používání gelových technik. Autorka dospívá ve své práci k závěru, že gelové techniky jsou lepším prediktorem biodostupnosti kovů, než zavedené techniky, jako např. extrakce různými činidly. Jejich výhodou je též levnost a vcelku snadná aplikace. Pokud tomu tak je, co brání jejich širšímu využití? Rád bych znal názor autorky na některá slabá místa DGT, kterými, podle mého názoru jsou: - Nejasná interpretace výsledků: Selektivita této metody je založena na různé rychlosti průchodu (difuzi) různých forem kovů gelem, difuze závisí především na velikosti pórů. V práci byly použity dva typy gelů - s "malými" póry a "velkými" póry. Lze velikost pórů nějak kontrolovat, kvantifikovat (např. podobnými postupy, které se používají v SEC nebo membránových separacích)? Lze (např. modelovými pokusy) určit, které formy kovů difundují gelem? Bylo pozorováno (technikou DET), že běžně používané polyakrylamidové gely jsou schopny akumulovat huminové kyseliny s faktorem obohacení ca. 10 [P.L.R. van der Veeken et al., Environ. Sci. Technol, DOI: 10.1021/es100510u]. Není to v rozporu s předpoklady použitými v předkládané disertační práci? - Nízká úroveň standardizace/harmonizace: Jaká je reprodukovatelnost přípravy gelů (např. v různých laboratořích) a celého postupu? Existují nějaká mezilaboratorní porovnání? Stanovení celkových (pseudototálních) obsahů kovů se vyznačuje vysokou reprodukovatelností, dokonce i některé vyluhovací testy dosáhly již vysoké míry standardizace. Mohou tedy gelové techniky soutěžit s těmito zavedenými metodami? Experimentální část práce je přehledná a obsahuje všechny potřebné informace, některé části jsou až zbytečně podrobné, např. podmínky AAS stanovení kovů - zde by stačil odkaz na nějaký standardní postup (měření méně běžnými technikami, jako HR-ICP-MS, není popsáno ani zdaleka tak podrobně). Výsledky práce jsou prezentovány přehledně, většinou pomocí grafů, k jejich interpretaci nemám připomínky. Velice ilustrativní je srovnání výsledků DGT s různými vyluhovacími činidly na obr. 6.6 - 6.8. Obrázky jasně prokazují očekávané trendy a potvrzují, že DGT technika poskytuje výrazně nižší výsledky, než výluh poměrně slabým extrakčním činidlem, jako je roztok dusičnanu sodného. V tabulce 6-13 je výluh EDTA označen jako "iontově-výměnná frakce", i když mechanismus působení tohoto činidla je zřejmě jiný. Patrně je to možné. Je v této oblasti ustálená nomenklatura? Je zřejmé, že autorka se v dané problematice velice dobře orientuje, je schopna samostatné vědecké práce a dokáže přehledně shrnout získané poznatky a formulovat závěry. Po formální stránce je disertační práce zpracována velmi dobře, v práci se nevyskytují překlepy a pravopisné chyby, snad jen na jednom místě (v kap. 3.2.2.) jsem postřehl drobné stylistické nedostatky. Závěr: Prohlašuji, že jsem předloženou disertační práci V. Kovaříkové prostudoval a konstatuji, že tato práce podle mého názoru splňuje požadavky na disertační práce v daném oboru a proto ji doporučuji k obhajobě.
eVSKP id 32695