ZEZULKA, J. Forma následuje katastr [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta architektury. 2025.

Posudek vedoucího

Kristek, Jan

Jiří navazuje na svůj předdiplomní projekt, který se věnoval historickému vývoji katastru, jeho technologickým a politickým souvislostem a jeho vlivu na architektonickou městskou formu. Katastr, jako plošná projekce vlastnických práv s cílem efektivního výběru daní, mj. proměnil pozemek ve snadno obchodovatelnou komoditu. Tzv. stabilní katastr byl důležitým nástrojem správy při přechodu od feudalismu ke kapitalismu a společně se stavebními a urbanistickými regulacemi hrál významnou úlohu při rozvoji industriálního Brna. Latinská fráze Cuius est solum, eius est usque ad coelum et ad inferos – tedy „Kdo vlastní půdu, vlastní ji až k nebesům a do pekel“ – je neproblematická pouze tehdy, pokud by pozemky byly izolované kontejnery bez vzájemné interakce. Představa izolovaných parcel se manifestuje také v „architektuře“ slepých štítů městských domů, které Jiří na začátku své práce zkoumal. Takováto koncepce vlastnictví půdy se začne komplikovat, pokud vezmeme v úvahu fenomény, jež jednoduchý princip katastrálních hranic nerespektují. Kdo může čerpat vodu pod pozemky? Kdo má nárok na sluneční svit? Nebo třeba aktuálně – komu patří vzdušný prostor pro provoz bezpilotních dronů? Vývoj společnosti a rozvoj technologií byl často legislativní výzvou pro distribuci zdrojů, které nebylo možné svázat katastrálními hranicemi. Z mnoha rovin, které lze vysledovat v návrhu bytového domu, jenž pro svůj provoz sbírá dešťovou vodu, bych vybral problém soutěže a sdílení. Dům se na základě mikropolitiky svých obyvatel může chovat jako stroj na akumulaci dešťové vody v soutěži s okolní zástavbou, anebo ji eventuálně může vodu po úpravě částečně distribuovat a sdílet se svým okolím. Projekt apriori nepostuluje svá politická východiska, vyhýbá se politickému determinismu příznačnému pro modernu, přičemž ale nerezignuje na politický rozměr architektury, jak bylo později typické pro postmodernu. Činí to tak, že v sobě dokáže obsáhnout eventuality více politických interpretací. 

Posudek oponenta

Šimonová, Barbora

Jiří Zezulka vychází z autorských pozorování brněnských slepých štítů, proluk a prvků, které překračují katastrální hranice (velkoplošná reklama, klimatizace, okna). Navazuje na zkoumání ulice Skutilovy, kde dle Jiřího neanonymní sousedské vztahy podporují překračování katastrálních hranic. Vychází z předpokladu, že se sousedy sdílíme celé prostředí, které nabízí příležitosti k interakci a budování vzájemných vztahů. To je platná kritika nejen způsobu stavění, ale i výuky navrhování. Extrudování (části) půdorysné čáry katastru až do maximální podlažnosti často určuje výsledný objem a formu domu, podobu architektury. Učíme se to na školách a pokračujeme s tím v praxi. Automaticky se v návrzích pohybujeme na maximu zastavitelnosti a je stále těžší postavit o něco méně. Jiří formuje architekturu pro sběr a využití přírodních sil a jevů nesvázaných s katastrem: dešťová voda, vítr, sluneční energie. Média dodávané inženýrskými sítěmi mohou selhávat (nebudou stačit) nebo lokální komunita zvolí větší soběstačnost. Do proluky v ulici Koliště navrhuje dvojdům pro maximální sběr dešťové vody. V návrhu má přímý vliv na podobu domu mnohem širší skupina domů-sousedů než jen katastrální sousedi, v tomto je projekt naprosto inovativativní. Sbírá vodu i od sousedů a proměňuje dnešní “odpad” ve zdroj. Větrové a vodní půdorysy jsou krásné a inspirující. Jiřího architektura není navržena jako dočasná, ale nenabízí odpověď na otázku, v jaké situaci se ocitne druhá věž po dokončení bloku při ulici Příkop. Ve formování hmot působí schmeticky parametr 12 m. Jiří se drží platné legislativy, projekt je aktuální právě dnes, ne v daleké budoucnosti. Téma by se ale dalo rozvíjet v rámci doktorské práce, testovat kooperaci mezi domy v bloku atd. Otázkou je jak by mohl být součástí takového site-specific navrhování kromě přírodních jevů a fyzického prostředí i sociální a historický příběh místa (také přesahující katastrální hranice). Oceňuji, že výzkum autora je propsán do architektury domu a projekt je nakreslen se vším všudy. Jiřího pobízím k větší chuti zabývat se atypickými vnitřními prostory v dispozici a více využít napínavé momenty v parteru kolem domu. Pevné stěny bez oken směrem k do slepých fasád sousedů jsou nevyužitou možností. Architektura přívětivá ke sběru a recyklaci vody vypadá příjemně pro obyvatele (žlaby, bazénky) a má výtvarný potenciál. Jako příliš standardní moment mi připadá podhled na spodní břicho nádrže z ulice Koliště. Místo individuálního podzemního parkování je možné komunitní parkování sdílených aut. O kci a použitých materiálech by se dalo uvažovat šířeji, např. vykopaná zemina. Jiří se pohybuje v programu a kontextu eco a hydro feministickém se záměrně těžařským slovníkem. Zpětné přemýšlení o pojmenování, o slovech může obohatit architekturu i autora o novou přesnost. Nesamozřejmost s jakou Jiří o věci přemýšlí je osvěžující, oceňuji přímost a schopnost kriticky přehodnocovat stanoviska vzhledem k nově objeveným skutečnostem.

eVSKP id 167744