MACANOVÁ, T. Quo vadis, vita? – ZA ŘEKOU !!! [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta architektury. 2025.

Posudek vedoucího

Jemelka, Vojtěch

Tereza vychází z před-diplomního projektu, zkoumajícího vztahy měst a přírody, které jsou v našem kontextu bezesporu nejzajímavější v zaostřené Ostravě. Fenomén permanentní změny, nejasnosti, nepojmenovanosti, bujnosti, kontrastů, ale i ušpiněné poezie. Metropolitní charakter krajiny města – ne-města, kde nikdy přesně nevíš, kde seš, kam dojdeš a co přijde za chvíli… Esencí výše zmíněné koláže je výborně vybrané místo – ne-místo, které dostává výstižné jméno: „Za řekou“. Historické jádro přelévá život o kus na jih na Novou Karolinu, která se stává dynamickým centrem. A hned vedle něj je testovaná zóna nikoho, a zároveň všech; ničeho, a zároveň všeho; prázdna i obrovského bohatství; hluku i úžasného ticha; aut, kolejí, hlušiny, reliktů Bůh ví čeho, dětí ulice, zvířat, vody, divočícího bujení a toho, co si vysníš. Tarkovského Stalker se možná točil právě tady, i když se to vše zpovzdálí jeví jen jako veliká mimoúrovňová křižovatka, opuštěné kolejiště a jakýsi divný lesík za tím. Tereza si je dobře vědoma obrovských hodnot, křehkosti i potenciálů, které lokalita nabízí, i když je většina lidí nevnímá. A pokud někdo ano, tak často úplně jinak – jako pokusné cvičiště megalomanských projektů a slepých vizí. Přitom stačí jen chytrá dočasnost s laciností a může nastat nevídaná změna. Z nesmyslné křižovatky se stává bohatý svět aktivit s velkorysou promenádou v korunách náletových stromů. Stačí darovat dva pruhy pěším i cyklistům a zmatené nájezdy fascinující sukcesi. Z podmostních počůraných koutů se stávají neformální místa vyžití mladých. Stačí vestavět nejlevnější konstrukce a pozvat místní nezávislou scénu. A divočina naštěstí zůstává divočinou – útočištěm, jen malinko zpřístupněným a minimálně udržovaným tak, aby neztratilo své ekologické kvality. Stačí obnovit stopu vlečky, vyšlapat pár pěšin a občas se tu proběhnout s křovinořezem. Zmíněné změny vnímání cenného místa autorka neváhá nastartovat i fyzicky. Opakovaně testuje vybraná místa drobnými autorskými intervencemi i osvětou, kterými iniciuje nejzákladnější formy osvojení si a spontánních reakcí občasných návštěvníků. I když protějšek spíše vyčkává, jedná se o zásadní, byť nenápadnou, práci pro budoucí Ostravu, která je na sebe hrdá a umí si sebe užívat. „Kam kráčíš živote? Za řekou!!!“

Posudek oponenta

Matějka, Daniel

Na úvod bych rád předestřel, že nejsem zcela obeznámen s konkrétními zvyklostmi a požadavky na diplomové práce na FA VUT. Své hodnocení člením do dvou částí – nejprve formuluji obecné zhodnocení práce, následně připojuji konkrétní postřehy a komentáře. Diplomová práce má charakter autorské výpovědi na pomezí architektury, krajinářské architektury a filozofického vhledu do stavu současného města a jeho vztahu k přírodnímu prostředí. Autorka si zvolila vágní území v Ostravě a pojala jej jako příležitost k hledání nových přístupů k transformaci periferní krajiny města s důrazem na dočasnost, nenásilnost a kontextuální citlivost. Je patrná snaha o hlubší porozumění lokalitě skrze přímý kontakt a angažovaný přístup, který jde za hranice formálního návrhu. Tento osobní přístup je v práci silně přítomen a je její výraznou kvalitou. Koncept je srozumitelný, dobře zdůvodněný a přesvědčivý. Usilovat v území o definitivní pravdu a cílový stav by bylo bláhové a autorka správně pracuje s dočasností, jemnou transformací a iniciací. Práce je prostoupena snahou o rovnováhu mezi přírodními procesy a lidskou aktivitou, přičemž zvolené prostředky vycházejí z principů neinvazivnosti. Přesto je na místě kriticky zhodnotit míru a intenzitu navrhovaného využití. Ačkoli práce deklaruje úctu k charakteru místa a jeho přírodní hodnotě – návrh samotný místy působí velmi programově – s hustou sítí tras, množstvím aktivit a poměrně výraznými vstupy do prostoru. Otázka přiměřenosti a udržitelnosti zásahů vůči místu, které je „na okraji“, má hodnotu právě díky své nevytěženosti a "nejasnosti", zůstává podle mého názoru otevřená. Připojuji několik postřehů a otázek, které jsou námětem k zamyšlení a diskusi, nikoliv bezvýhradnou pochvalou ani ostrou výtkou: - Fyzické intervence představují výrazný přínos celé práce – autorka zde opouští čistě analyticko-teoretickou rovinu a vstupuje do území s vlastními fyzickými zásahy. Tato osobní angažovanost a přímý kontakt s místem výrazně obohacují projekt o autentickou zkušenost a umožňují hlubší porozumění kontextu. Je nicméně třeba dodat, že ne všechny intervence působí přesvědčivě. V tomto směru by práce snesla přísnější sebereflexi a selekci použitých forem. - Není zcela zřejmé, jaké má lokalita funkční postavení v rámci města a jak toto ovlivňuje autorčinu úvahu o území – jedná se v navrhované koncepci o prostor lokálního či celoměstského významu? Kdo, případně odkud, budou uživatelé? A jaký je tedy vlastně předpokládaný tlak společnosti na rekreaci v daném území. - Některé analýzy působí zjednodušeně a není vždy zřejmé, z jakých dat vycházejí (např. mapa výskytu obyvatel nebo typologie městské krajiny). - V práci poněkud postrádám některé legislativní limity území a autorčino vyjádření se k nim (územní plán, územní systém ekologické stability …) - Analýza vegetace (v práci nazývané zelení) je až příliš schématická a metodologicky problematická. Opravdu se v řešeném území nachází klimaxový les? Závěrem: Autorka prokázala schopnost otevírat nová témata a zároveň jasně formulovat vlastní, přesvědčivý názor na potřebné změny v území. Oceňuji, že se práce drží podstaty věci, není zatížena balastem a jde přímo k jádru problému. Výsledný návrh je založen na citlivé interpretaci místa, navazuje na jeho symboliku bez zbytečného patosu. Oceňuji také, že práce není bezbřehou fantazií, ale v mnohých bodech vykazuje reálný aplikační potenciál.

eVSKP id 167735