ŠTAJNER, D. Zalévací hmoty pro výkonovou elektroniku [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií. 2014.
Student přistupoval k řešení bakalářské práce aktivně a osvojil si značné množství nových znalostí i praktických dovedností. V součinnosti s vedoucím práce navrhnul schéma měřicího přípravku pro srovnání tepelných vlastností zalévacích hmot a samostatně pak navrhnul desku plošného spoje a obslužný software. Zcela samostatně také zajistil bezplatné pořízení vzorků zalévacích hmot od dvou různých firem. Přestože student zpočátku prokazoval spíše průměrné znalosti fyziky, obvodového návrhu i programování, byl vždy schopný zadané úkoly včas zvládnout a splnit tak dříve vytyčené cíle bakalářské práce.
Práce se zabývá zajímavou tématikou zalévacích hmot pro elektrotechniku. V první části je prezentován ucelený přehled všech používaných zalévacích hmot, v další části je posán postup měření tepelné vodivosti a tepelné kapacity, včetně detailního popisu za tímto účelem vytvořené měřicí aparatury. V závěrečné části jsou popsány výsledky měření vybraných vzorků zalévacích hmot. Text první části je místy zbytečně rozvláčný, některé pasáže se vícekráte opakují. Oproti tomu popis měřicí metody by si zasloužil širší teoretický úvod. V závěru popsané naměřené výsledky jsou prezentovány vyloženě nepřiměřeně stroze. Čtenář se musí hodně snažit, aby v práci našel nějaký rozumný závěr z měření, nebo nějaké srozumitelné srovnání naměřených hodnot tepelné vodivosti s hodnotami udávanými výrobcem. Zde by se místo slov hodilo nějaké jednoznačné grafické vyjádření. Není též dostatečně zdůrazněno, že zmíněnou metodou nelze změřit skutečnou tepelnou vodivost, ale pouze relativní tepelnou vodivost, která je v tab. 16 kvantifikována pomocí ustálené teploty termistoru. V tab. 17 jsou dle tvrzení autora hmoty seřazeny dle zjištěné tepelné kapacity. Má se tedy jednat opět o relativní tepelnou kapacitu, vyjádřenou pomocí tepelné časové konstanty. Tato úvaha však není správná, jelikož časová konstanta je dána jednak zmíněnou tepelnou kapacitou vzorku, ale jednak i jeho tepelnou vodivostí. Správnou relativní tepelnou kapacitu je tedy možno získat jen vynásobením časové konstanty dříve naměřenou relativní tepelnou vidivostí. Vzhledem k tomu, že pro technickou praxi je důležitá především tepelná vodivost vzorků, není nepřesnost v interpretaci měření tepelné kapacity až tak podstatná. Na závěr je třeba ocenit poměrně velký rozsah prací provedený na realizaci měřicí aparatury a samotných vzorků. K vytvoření podobného zařízení byly nutné značné dovednosti v oblasti elektroniky a programování. Škoda, že poměrně pracně získané výsledky měření nejsou diskutovány a prezentovány více přehledně.
eVSKP id 71102