PROCHÁZKA, M. Bariérové vrstvy pro ochranu předmětů kulturního dědictví [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta chemická. 2017.
Disertační práce byla zaměřená na přípravu a charakterizaci tenkých bariérových vrstev použitelných pro antikorozní ochranu archeologických kovových předmětů. Byla prověřována možnost využití tenkých organokřemíkových vrstev připravovaných v nízkotlakém plazmatu s pomocí hexamethyldisiloxanu jakožto prekurzoru a tenkých parylenových vrstev. Pro depozice obou typů vrstev pak bylo třeba upravit, respektive vybudovat vhodná depoziční zařízení, což značně zpomalovalo vlastní práci. Pro depozice bylo následně potřebné najít nejvhodnější podmínky tak, aby vrstvy vyhovaly specifickým potřebám plánované aplikace. K charakterizaci vrstev bylo využíváno různých technik, přičemž pro studium propustnosti kyslíku bylo potřebné aparaturu vybudovat. Doktorand je hlavním autorem jednoho článku v českém konzervátorském časopise a spoluautorem několika dalších časopiseckých publikací. Výsledky práce byly průběžně publikovány ve sbornících z konferencí, kde byly také prezentovány, většinou formou posterů. Materiál získaný během řešení disertační práce posloužil jako část podkladů pro metodiku zaměřenou na přípravu nových ochranných povlaků použitelných pro ochranu předmětů kulturního dědictví. Metodika dosud vzhledem k silné konzervativnosti konzervátorské komunity dosud certifikována nebyla. Celá práce byla podporována z projektu Ministerstva kultury ČR v rámci programu NAKI. Celkově doktorand prokázal schopnost samostatné vědecké práce a prokázal i schopnost navrhovat a realizovat nová laboratorní zařízení. Podílel se i na vedení studentů magisterského studia a úzce spolupracoval i s dalšími doktorandy. Získané výsledky i zkušenosti jsou příslibem pro další odborný růst doktoranda i po obhájení práce. Práci doporučuji k obhajobě.
Dizertační práce Ing. Michala Procházky je zaměřena na výzkum a vývoj tenkých bariérových vrstev použitelných pro antikorozní ochranu kovových archeologických předmětů. Tato práce nabízí alternativní přístup ke standardním konzervátorským technikám, za současného navýšení procesní kapacity a snížení nákladů na konzervaci předmětů. Zároveň je kladen důraz na dodržení konzervátorských zásad a požadavků na konzervační proces. Studovanou ochranou zejména železných archeologických nálezů jsou v práci zkoumány tenké vrstvy na bázi parylenu a organokřemičitanů. Vrstvy byly připravovány na dvou experimentálních aparaturách. Obě aparatury byly sestrojeny na Fakultě chemické VUT v Brně a obě byly před započetím experimentů konstrukčně upraveny a laděny pro bezproblémový průběh depozic. Parylenové vrstvy se deponovaly metodou chemické depozice z plynné fáze (CVD). Produktem byly vrstvy parylenu C. Organokřemičitanové vrstvy byly nanášeny pomocí plazmatem iniciované chemické depozice z plynné fáze (PECVD). Aparatura pro PECVD využívá kapacitně vázané radiofrekvenčně buzené plazma. Jako prekurzor sloužil hexamethyldisiloxan. Výsledné vrstvy jsou pro svou podobnost s oxidem křemičitým označovány SiOx. Připravené vrstvy byly charakterizovány řadou metod a srovnány se standardními konzervátorskými vrstvami – s tanátovou vrstvou, akrylovým lakem Paraloid B72 a mikrokrystalickým voskem Revax 30. Studie se zaměřila i na různé kombinace vrstev seskládané do sendvičové struktury. V korozních testech se neosvědčila žádná z nich, všechny substráty korodovaly již během 1. hodiny. Důvodem byla nedostatečná tloušťka vrstev, způsobující jejich nekompaktnost, a také praskliny ve vrstvách způsobené rozdílnou tepelnou roztažností železného substrátu a vrstev SiOx. Přestože vrstvy SiOx nebyly přímo deponovány na substrát, mají výbornou adhezi k parylenu a mohly jej vlivem tepla roztrhat. Měření OTR však zaznamenala značné zlepšení bariérových vlastností. Práce sama je koncipována nezvyklým způsobem, kdy po stručném shrnutí současného stavu studované problematiky následuje literární rešerše a získané výsledky týkající se tenkých vrstev, parylenu, organokřemičitých vrstev a tenkých vrstev pro použití v archeologii. Toto členění však neubírá na přehlednosti zejména získaných výsledků. Na tyto jednotlivé kapitoly navazuje souhrnný závěr. Dále jsou přehledně uvedeny literární zdroje, seznam zkratek a publikačních výstupů. Práce je napsána v odpovídajícím rozsahu (90 stran) a obsahuje 41 obrázků, 24 tabulek a 78 zdrojů původní literatury. Text práce je napsán s poměrně vysokou odborností, poukazující na aktuální problémy a limity v daném vědním oboru. Pro nezaujatého čtenáře působí zdařile a velmi kvalitně, taktéž se dobře čte (text je „tekutý, hutný a někam směřuje“). Toto jasné a srozumitelné zpracování práce dokazuje schopnosti autora a adekvátní orientaci ve studovaném oboru. Po formální stránce k práci nemám žádných výrazných připomínek. Snad jen u obrázků 32 – 40 by bylo vhodné pro větší přehlednost uvést velikost snímku. V rámci posudku bych si dovolil položit několik dotazů do diskuse: Vysvětlete, která konkrétní Vámi připravená vrstva vykazovala pro archeologické účely nejlepší vlastnosti a porovnejte její kvalitu s konvenčními metodami konzervace archeologických nálezů. Naznačte, jakým směrem by se na základě Vašich poznatků měl ubírat další výzkum ve studované oblasti a jakých vlastností tenkých vrstev by bylo vhodné dosáhnout. Na závěr konstatuji, že předložená dizertační práce má dle mého názoru akceptovatelnou úroveň. Drobná pochybení nijak nesnižují celkovou kvalitu a úroveň práce. Autor vzhledem ke kvalitě předložené práce splňuje veškerá požadovaná kritéria a osvědčil, že je dostatečně vyzrálou osobností. Zejména tyto důvody mě vedou nepochybně k závěru, že: DOPORUČUJI aby po úspěšné obhajobě dizertační práce byl Ing. Michalu Procházkovi přiznán titul Ph.D. Ve Zlíně 3.10.2017 Doc. Ing. Marián Lehocký, Ph.D. Centrum polymerních systémů Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně
eVSKP id 104815