VÍTEK, J. Slovinské národní divadlo v Lublani [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta architektury. 2009.

Posudek vedoucího

Makovský, Zdeněk

Koncept nově navrženého Slovinského národního divadla v Lublani vychází z myšlenky na důsledné zapojení divadelního objektu do urbanistických možností řešeného území. Především prostor velkého náměstí s parkem je pro autora návrhu výchozím prostorem pro organizaci divadla ve vnitrobloku. Kontaktním prostorem nástupu do objektu je venkovní scéna, následuje foyer a prostor velkého sálu s jevištěm využitelným i pro experimentální scénu, která je přiřazena k pěšímu koridoru vnitrobloku. Střecha objektu má funkci amfiteátru orientovaného do velkého náměstí. Architektura divadelní budovy se vyznačuje dynamikou a plastické formy by jistě navozovaly atmosféru vyhovující divadelnímu prostředí. Měřítko objektu se výrazným členěním fasád zdá být příznivé vzhledem k okolní zástavbě. Železobetonová konstrukce umožňuje jasné dispoziční řešení ve všech podlažích a umožňuje splnit všechny požadavky na provoz současného divadla. Poněkud komplikovaný systém fasád si žádá zpřesnění v konstrukčním detailu i materiálovém řešení. Hodnotit kladně lze autorův kreativní přístup podložený jistou zkušeností absolventa VUT FAST. Diplomová práce splňuje rozsahem grafických příloh požadavek na dokumentaci zadaného tématu. Autor pracoval samostatně a prokázal vlastní přístupy k řešené problematice. Diplomovou práci Ing Jiřího Vítka hodnotím jako velmi dobrou. Otázky a náměty k obhajobě: Historický vývoj divadelní scény Technologie sálu Materiálové a barevné řešení exteriéru i interiéru navrženého objektu

Posudek oponenta

Sirotek, Adam

Autor navrhuje objekt nového Slovinského národního divadla v Lublani do vnitrobloku stávající rostlé struktury v centru města. Měřítko budovy respektuje okolní zástavbu. Celý objekt a přilehlé plochy jsou rozvrstveny dle logického systému veřejných, poloveřejných a soukromých prostorů. Objekt je navržen jako průchozí, což vytváří nové vazby mezi velkým náměstím a pěší trasou uvnitř bloku. Celý blok se tak stává živým společenským prostorem. Výše jmenované vztahy jsou bohužel patrné spíše z autorova výkladu a průvodní zprávy než z výkresové dokumentace. Rovněž postrádám informaci o demolicích současné zástavby či vztahy k okolním budovám ve vnitrobloku. Samotnému návrhu budovy předchází autorovo teoretické zamyšlení nad vztahem tradiční a současné architektury a divadla, kde se opírá o Vitruvia, Corbusiera či Kahna. Vlastní přístup potom abstraktně definuje jako vepisování kruhu do čtverce, konkrétní aplikace se projevuje v jasném řádu skeletové konstrukce a do ní vepsaných jednotlivých prostorů definovaných volnou geometrií. Konceptem definovaný řád je však nabourán soustavou těžko pochopitelných šikmých střech, také půdorysná stopa podzemních podlaží je v rozporu s ortogonální čistotou nadzemní části. Geometrický vývoj hlediště vychází z konceptu tradičního amfiteátru, proporce a tvar jsou definovány současnými metodami. Zdokladovány jsou však pouze principy a vývojová schémata, výsledný trojrozměrný objekt však vytvořen není, zdokumentován je jen v náznaku. Perspektiva interiéru hlavního prostoru divadla - hlediště chybí zcela. Volné formy se v některých místech prolínají, stýkají s ortogonálními strukturami ( hlediště x jeviště, toalety). Jejich napojení je poněkud tvrdé, konstrukčně bude velmi problematické. Základní dispoziční schéma logicky vychází z konceptu procházení a "postupného odhalování nitra". Umístění otevřené, veřejné dvorní scény mezi velké náměstí a budovu divadla vytváří plynulý přechod od všední reality k divadelní fantazii. Foyer, přestože je zastřešeno, není od venkovního prostoru provozně odděleno. Toto řešení je velmi lákavé, otázkou je zneužívání veřejně přístupných interiérových prostorů, obzvláště v noci. Z foyeru je přístupné hlediště, důraz je kladen na koncentraci diváku, výhledové poměry a umocnění prožitku z představení. Jeviště je formováno jednoznačně, výhodou se zdá být možné propojení s navazující experimentální scénou. Ta je umístěna v kontaktu s živou uličkou ve vnitrobloku, čímž její ráz posiluje. Využití ulice jako foyeru je však velmi diskutabilní. Velikost schodišť z foyeru v 1.PP do 1.NP je v nepoměru se schodištěm z garáží, otázkou je i dimenze jediného výtahu. Šatny, maskérny a další provozy divadla jsou ve 2-3.NP. Cesta herců na jeviště je dlouhá a komplikovaná, na schodišti se kříží s provozem administrativy, před vstupem na jeviště navíc herec prochází skladem. Bude li muset herec proběhnout z pravé strany jeviště na levou, a nebýt přitom viděn, jediná cesta přes koridor o dvě podlaží výše je natolik náročná, že svůj výstup asi ani nestihne. Marně také hledám rozumnou cestu z místnosti režie - zvuk, světla na scénu. Toalety v objektu restaurace přístupné z venkovního prostoru již nepřekvapují, zvláště mají-li sloužit i pro diváky experimentální scény. Řešení parkování bylo, jek se dočteme v průvodní zprávě, převzato z podkladů workshopu, do výkresové dokumentace však zapracováno nebylo. Garáže jsou směrem k náměstí neukončeny, sjezd neznámo kudy. Zásobování přes garáže vede do strojů pod hlavním jevištěm, prostory "shop" jsou nedořešeny ve vztahu k terénu. Půdorys 4.NP a výkres pochůzí střechy schází úplně. Základní železobetonové konstrukce jsou jasné a přehledné, autor prokazuje cit a schopnosti reálně technicky stavbu vyřešit. Uvítal bych zmínku o konstrukčním a materiálovém řešení pláště sálu a fasád. O materiálovém a barevném řešení se autor nezmiňuje. Grafická úroveň projektu je pojednána tak, aby navozovala pocity a dojmy, které máme v divadle prožít, estetické ladění dokumentace jde však na úkor čitelnosti a konkrétní vypovídací schopnosti. Celkový dojem z předkládané práce mě přesvědčuje o autorových kvalitách, schopnostech a architektonickém cítění, míra propracování a množství dokumentace je zřejmě odrazem špatného časového rozvržení práce.

eVSKP id 23053