SIMON, M. Diskurz o budoucnosti v politice, médiích a ekologickém aktivismu [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií. 2024.
Michal Simon se ve své práci věnuje problematice diskurzivní konstrukce skutečnosti, konkrétně „budoucnosti“, což, jak poukazuje, je obzvláště ošemetné vzhledem k absenci referentu, k němuž by se mohly jednotlivé propozice vztahovat. Nepřímo tak poukazuje na problematiku „logocentrismu“ západní společnosti, a to včetně „vědy“, což s sebou nese i problemtizaci využitelnosti pojmů jako je „fakt“ (viz např. Bruno Latour a Steve Woolgar: „Laboratory Life“). Do takového relativismu však autor (asi naštěstí) nezachází, na druhou stranu jeho preskriptivní, modálně deontický apel na to, jak by měla vypadat „média“ a jakou roli by měla hrát (s. 23), vyznívá poněkud naivně (nebere ohled na to, že zpráva je dnes komodita jako každá [žádná] jiná, média se prodávají a tudíž i konkrétním způsobem lákají čtenáře nebo se je snaží udržet apod.). Pokud výchozí premisy domyslíme do konce, je pak dokonce otázkou, zda lze vůbec nějaké budoucí predikce označit za „non-factual and mystifying“ (16) před tím, než se (ne)realizují. Autor svými analýzami pokrývá tři oblasti, které si pojmenoval jako „politika“, „médium“, „aktivismus“. Domnívám si, že vztah mezi těmito oblastmi si zasloužil hlubší zamyšlení, byť implicitně se v práci samozřejmě vyskytuje. Přinejmenším je zjevné, že „aktivismus“ je politikou, která už nevěří tak úplně v demokratický zastupitelský systém a pokouší se prosazovat své představy „zespoda“. „Média jsou pak prostě prostředkem, který obě tyto podoby politiky nějakým způsobem využívají, přičemž bezpochyby platí (a Michal Simon to trefně ilustruje), že existuje mezi rozdílnými mediálními komunikáty nesporný rozdíl, založený právě rozdílností média (autor pokrývá široké spektrum přes projev, senátní slyšení, příspěvek na sociálních sítích, video na YT atd.). Tolik tedy jako poukázání na místa, které bylo záhodno dovysvětlit a důkladněji analyzovat. Rád bych však zdůraznil, že tyto námitky jsou vlastně okrajové, protože samotná práce je zpracována suverénně, prokazuje schopnost autora analyzovat nejen jazykové, ale i vizulní prostředky dnešního zpravodajského vesmíru. Je také schopen přesvědčivě ukázat, že tento vesmír nikdy není neutrální, že výpovědi o něm vždy určují nějaké zájmy, předsudky, automatismy a víry. Ve svých analýzách se pojmově opírá o rétorické pojmy ethos, pathos a logos , které se zdají stále nosné, byť by bylo možné se opřít i o pojmy jiné či modernější. Druhou pojmovou oblastí, svázanou pevněji se znakovými prostředky užitými ve sledovaných textech, jsou pojmy modality, především modality epistémické a deontické. Vzhledem k zaměření na „budoucnost“ se nabízelo využít i pojmu „modalita teleologická“. Autor v celé práci prokázal, že je schopen využívat prostředky diskurzivní analýzy tvůrčím způsobem, a rozkrývat s jejich pomocí hlubší rétorické a persvazivní mechanismy jazyka (včetně jeho spojení s obrazem). Poukazuje na předporozumění, s nimiž vnímatel k informacím přistupuje (třeba v důsledku toho, že přicházejí z „hodnověrného zdroje“, jako je The Economist, nebo (pro některé) Bílý dům. Autorův výsek dnešní mediální krajiny je přesvědčivý, čtivý a inspirativní. Autor také prokázal, že je schopen si k danému tématu najít relevantní sekundární literaturu a hodnověrně s ní pracovat, bohužel zápis citovaných zdrojů v sekci „Literatura“ je často zmatečný, mekonzistetní, s přebývajícími nebo nedostatečnými informacemi. Práci doporučuji k obhajobě a navrhuji hodnotit A.
Bakalářská práce Michala Simona se zabývá analýzou různých typů diskurzu o budoucnosti. Autor zvolil spojující centrální téma klimatické změny a extrémních jevů a jeho prostřednictvím porovnává projevy a debaty politických řečníků, jazyk médií a jazykové prostředky a strategie využívané na sociálních sítích. Teoretická část práce je poměrně krátká a jen velmi stručně seznamuje čtenáře s použitým analytickým rámcem, využívajícím základy rétoriky a analýzu modality. Ačkoli v analýze samotné pracuje např. s posuny významů, metaforami, personifikací či hyperbolou, v této úvodní části tropy nijak nezmiňuje. Ze seznamu použité literatury ovšem vyplývá, že své závěry má podloženy dostatečnými zdroji. S těmi autor pracuje velmi dobře, vhodně je propojuje a jednoznačně prokázal schopnost se v nabytých informacích orientovat a srozumitelně je předkládat čtenáři. Uchopení praktické části svědčí o samostatném analytickém myšlení autora, který svá tvrzení navíc dokládá vhodně zvolenými příklady. Zvláště oceňuji kombinaci mluveného a psaného projevu a také začlenění moderních médií. Ve svých závěrech student zmiňuje potřebu hledání rovnováhy mezi problematickým vyvoláváním klimatické úzkosti a nutností věnovat tématu dostatečnou pozornost. Do hlubin etiky a míry mravnosti využívání některých analyzovaných přesvědčovacích strategií se ovšem nepouští, což ani nebylo cílem. Tím byla především jejich identifikace v rámci analýzy jazykových prostředků, což autor splnil. Po jazykové stránce je předložený text čtivý a také styl odpovídá požadavkům kladeným na tento typ práce. Drobné nepozornosti či odchylky od dokonalosti v citační normě se v rámci kontextu celé práce jeví jako podružné a na hodnotu výsledku mají jen nepatrný vliv. Práci doporučuji k obhajobě a hodnotím jako výbornou.
eVSKP id 160164