MATIASH, D. Opravy kontaktních ploch součástí pomocí technologie studené kinetizace [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta strojního inženýrství. 2020.

Posudek vedoucího

Řehořek, Lukáš

Student během přípravy diplomové práce projevil samostatnost pří získávání a studiu dostupné literatury a pečlivost v přípravě vzorků. Dále student postupoval samostatně při měření a vyhodnocován materiálových charakteristik včetně pořizování snímků na elektronovém rastrovacím mikroskopu a analýz prvkového složení vzorků. Text práce je celkově řazen promyšleně a logicky. Rešeršní část je místy zbytečně rozsáhlá a věnuje se tématům souvisejícím se zaměřením práce jen okrajově. Experimentální část práce je komponována opět v logických celcích, nicméně i zde se student nevyhnul zbytečně detailnímu popisu základních metodik. Práce je po pravopisné stránce na nižší úrovni, což je jistě dáno jazykovou bariérou. Diplomová práce, jako celek, byla odevzdána vedoucímu jeden den před konečným termínem. Díky tomuto faktu nebylo možné se vyvarovat formálním chybám, které jsou výše zmíněný. Diplomovou práci hodnotím jako dobrou a schopnou obhajoby.

Posudek oponenta

Válka, Libor

Diplomová práce je zaměřena na návrh způsobu oprav opotřebených, resp. poškozených součástí kolejnic, tzv. železničních srdcovek, vyráběných primárně z vysokolegovaných manganových ocelí. Cílem práce bylo navrhnout vhodný způsob oprav kontaktních ploch srdcovek s využitím technologie studené kinetické depozice. Jednotlivé dílčí cíle zahrnovaly volbu vhodného materiálu pro nástřik, komplexní analýzu vlastností a struktury povlaku včetně ověření jeho mechanických vlastností i odolnosti nástřiku z hlediska kontaktní únavy. Práce je rozdělena do několika částí, přičemž kapitoly věnované teorii tvoří asi dvě třetiny celkového rozsahu. Jako ne úplně šťastné se mi jeví zahrnutí teoretických partií i do experimentální části práce, přičemž v nich popisovaná problematika snad ani do práce podobného typu nepatří (optické schéma světelného mikroskopu, princip fungování elektronového mikroskopu, popis způsobů měření tvrdosti včetně jejího vyhodnocování apod.). Kapitoly věnované teoretickým základům postihují vyčerpávajícím způsobem celou řešenou problematiku, mnohdy možná až příliš detailně. Není mi např. úplně jasné, proč je v práci, zaměřené na nástřiky oceli věnováno více než 13 stran detailním popisům nástřiků jiných materiálů (Al, Cu atd.) včetně rozborů výsledků, převzatých z literatury. Jako modelový systém substrát \ povlak byla pro experimentální část práce zvolena dvojice materiálů Hadfieldova ocel, ČSN EN 17618.4/42 2920 (substrát) \ ocel AISI H13 (povlak), a to ve čtyřech variantách, lišících se způsobem tepelného zpracování výsledného materiálu. Hodnocení kvality nástřiku a vlivu následného tepelného zpracování na výsledné vlastnosti materiálu bylo provedeno na základě výsledků řady experimentálních procedur, zahrnujících analýzy mikrostruktury včetně zjištění úrovně pórovitosti jednotlivých variant materiálu, měření tvrdosti, ohybových zkoušek a fraktografický analýz. V diskuzi autor hodnotí dosažené výsledky a dává do souvislosti závěry, získané pomocí jednotlivých experimentů. Konstatuje, že pro zvolený modelový systém Hadfieldova ocel \ ocel AISI H13 nelze za optimální považovat ani zvolené procesní parametry studené kinetické depozice, ani podmínky následného tepelného zpracování výsledné struktury. Pro dosažení optimálního stavu bude v budoucnu nutné optimalizovat jak samotný proces nástřiku (změna rychlosti nanášení povlaku spolu s úpravou pracovní teploty), tak volbu materiálu povlaku a podmínky, za nichž je prášek deponován na povrch substrátu (zamezení nadměrné oxidace, předehřev substrátu apod.). Celkově lze práci hodnotit jako přehlednou a logicky členěnou s několika výhradami, kdy např. autorova vlastní experimentální práce není nijak oddělena od ostatního textu. Bez jediného vysvětlujícího slova tak autor přechází od obecného popisu možných způsobů oprav opotřebených kolejnic k popisu přípravy vzorků pro vlastní experimentální program. V tomto kontextu lze za problematické označit také neúměrný rozsah textových pasáží, prakticky se nevztahujících k řešené problematice. Po jazykové a stylistické stránce musím práci hodnotit jako podprůměrnou. Je možné pochopit, že tyto problémy plynou z určité jazykové bariéry (autor není rodilým mluvčím), nicméně mnohdy se jedná o nedostatky takového rázu, že znemožňují správné pochopení textu. Vyvstává otázka, proč práce neprošla nějakou formou jazykové korektury. Je rovněž zřejmé, že finální verze práce nebyla vůbec nebo jen v minimální míře konzultována s vedoucím diplomové práce, protože v opačném případě by zcela jistě neobsahovala řadu nejasných a chybných formulací, zbytečných a zavádějících textů, obrázků a grafů. Na mnoha místech v textu by také pravděpodobně bylo eliminováno chybné používání technických termínů zároveň s řadou typografických a dalších formálních nedostatků. Výjimku tvoří 7. kapitola, jejíž text autor zcela zjevně s někým minimálně konzultoval. Negativně musím hodnotit také kvalitu obrázků a grafů, kdy v mnoha případech jsou grafy nečitelné a fotografie nezřetelné (černé písmo v tmavých fotografiích apod., viz např. obr. 3.4). V práci se vyskytuje nezanedbatelný počet chyb, plynoucích z autorovi nepozornosti. Jedná se např. o různá označení stejné veličiny v různých částech práce, odchylky v popisech grafů ve srovnání s jejich slovním popisem v textu, nekonzistentní zápis seznamu literatury apod. Zmíněné nedostatky podstatným způsobem nesnižují celkovou úroveň práce. Až na uvedené výtky, související více či méně s jazykovými problémy, působí práce uceleným dojmem. Autor prokázal dobrou orientaci ve studované problematice a zároveň schopnost samostatně odborně pracovat včetně schopnosti správně analyzovat a interpretovat získané výsledky. Diplomová práce splňuje nároky a požadavky kladené na diplomovou práci a doporučuji proto, aby byla přijata k obhajobě.

eVSKP id 121625