KONDLER, R. Metody návrhu zařízení pro audiotechniku [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií. 2014.
Student pochopil požadované zadání a považuji jej za vcelku splněné. Kvalitu předložené práce značně snižuje nepečlivost při zpracování, hlavně co se týče textu. Zde musí student příště věnovat více pozornosti editační a kontrolní činnosti. Také by jistě neškodilo více komentovat dosažené výsledky simulací a případná konstrukční doporučení. To v práci poněkud chybí. Práce působí nedotaženým dojmem.
Autor sepsal práci spíše středoškolským způsobem, kdy se vyjadřuje často laickým způsobem, např. uvádí, že užívá „návrh pomocí vzorečků“. Také často tápe v rozlišování, zda jde o analogové řešení či řešení digitální. Např. grafický ekvalizér popisuje jako sadu filtrů a není jasné, co v názvu představuje označení grafický. Nebo mixážní pulty člení na čtyři skupiny, kdy bych předpokládal členění na dvě hlavní skupiny, a to podle způsobu, jak dochází k mixování, zda v podobě analogové či digitální. Další členění v těchto skupinách je samozřejmě možné. Také nerozumím tomu, proč do audiozařízení zařadil tunery a nikoliv již nahrávací či přehrávací zařízení. Jsou uvedena nepodložená tvrzení, např. že neexistuje reproduktor, který by sám zvládal reprodukovat signál v celé frekvenční slyšitelné škále. Řada zapojení uvedených v práci vzbuzuje obavu, že autor nerozumí základům elektrotechniky, o čemž svědčí zapojení zesilovače na obr. 4.3 bez obvodových prvků nastavujících pracovní bod tranzistoru, nebo uzemnění kolektoru tranzistoru NPN v zapojení na obr. 4.5, kdy by bylo zapotřebí naznačit ss posunutí vstupního signálu. U zapojení na obr. 4.7 autor tvrdí, že slouží k regulaci hlasitosti, ale není jasné, kterým potenciometrem se hlasitost řídí, protože mimo tandemového potenciometru je použit ještě další potenciometr. Diody D1 a D2 u zapojení na obr. 4.11 se užívají jako ochrana proti přepětí na induktivní zátěži při odpojení zařízení od napájení, nikoliv tedy při připojení induktivní zátěže, jak autor tvrdí. U zapojení na obr. 4.12 a 4.13 není jasné, proč jsou v zapojení použity paralelně spojené kapacitory C3 a C4. O kapacitoru C3 se autor pro jistotu nezmiňuje. Autor tvrdí, že kapacitory C01 a C02 slouží k odrušení rázů při nastavení hlasitosti a uvádí jejich hodnotu 10 µF. Jde však evidentně o oddělovací kondenzátory, pro odrušení rázů by byl zapotřebí LC filtr a hodnoty kapacitoru by byly kolem několika nanofaradů. Za největší chybu pak považuji skutečnost, že autor předstírá, že všechna zapojení i vztahy vymyslel sám, protože jsem v textu nenalezl žádné odkazy na použitou literaturu. Z výše uvedených důvodů hodnotím práci známkou „uspokojivě“.
eVSKP id 73732