BŘEČKA, J. Pokročilé postupy nanoindentačních zkoušek [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta strojního inženýrství. 2017.

Posudek vedoucího

Čížek, Jan

Předkládaná bakalářská práce si klade za cíl stanovit spolehlivosti a vzájemné srovnatelnosti výsledků různých experimentálních metod nanoindentačního přístroje NHT2 dostupného na ÚMVI. V rámce práce byly srovnány výsledky získané základní metodou jednotlivých indentací se dvěma pokročilými metodami continuous multicycle a progressive multicycle z hlediska přesnosti naměřených dat, jejich spolehlivosti a opakovatelnosti a rovněž časového hlediska. Získané výsledky pomohou lépe vyhodnotit a pochopit výsledky při budoucích měřeních. Z pohledu experimentální činnosti strávil student Bc. Jan Břečka s přístrojem desítky hodin a podařilo se mu získat velká množství dat pro pozdější zpracování. Pracoval samostatně a dokonale si osvojil ovládání přístroje. Tuto část práce hodnotím na výbornou a studentovi děkuji za významnou pomoc při sběru dat. Skutečně významnou připomínku mám však k dalšímu postupu práce a to je vyhodnocení získaných dat. Jako školitel bohužel nemohu brát v potaz mimoškolní pracovní vytížení studenta (které zajisté ke vzniklé situaci přispělo mohutným dílem) a musím tak tuto část práce hodnotit jako vyloženě nezdařenou. Student s vlastním sepisováním práce otálel až na (za?) samou hranu časové únosnosti a práce byla ještě tři dny před odevzdáním v katastrofálním stavu. Díky enormnímu nasazení a obousměrné komunikaci v poslední fázi se podařilo některé kapitoly zpracovat na úroveň odpovídající požadavkům kladeným na bakalářské práce, ale klíčová kapitola diskuse utrpěla zranění vpravdě válečná a těm zanedlouho podlehla. Výsledkem je tak v podstatě částečné nesplnění jednoho z cílů práce a tuto kategorii tak hodnotím stupněm C. Na významnější práci s~literaturou rovněž nezbyl čas, ale práce je alespoň dobře strukturována a představena čtenářům. Práci studenta doporučuji k obhajobě, ale nemohu ji hodnotit dobře. I přes zmíněné obří penzum experimentální práce jsem se po delším váhání rozhodl udělit studentovi hodnocení D, tedy uspokojivě.

Posudek oponenta

Tkachenko, Serhii

Předkládaná bakalářská práce studenta Jana Břečky se zabývá tématem využití různých pokročilých metod nanoindentačních zkoušek pro zkoumání mikro-mechanického chování vybraných materiálů. Komentáře k formální stránce práce: Text je psán srozumitelně a logicky uspořádán do zvolené struktury kapitol. Prozatím lze zmínit několik důležitých nedostatků zejména to, že popis výsledků ne vždy předcházel uvedeným obrázkům (například v případě popisu Youngova modulu pro vzorek Cu v kapitole 4.2). Většina obrázků neměla ve vlastním textu odkazy. Mezi další chyby lze také zmínit nesprávný odkaz na Obr. 2.3.1 (str. 20), který neexistuje, pravděpodobně autor myslel Obr. 2.7, a také nesprávnou rovnici Vickersovy tvrdosti, kde daný koeficient měl být 1.8544 namísto uvedeného 0.189. Komentáře k obsahové stránce práce: Nanoindentace je bezpochyby jedna z nejmodernějších a nejzajímavějších metod nedestruktivního zkoumání mikro-mechanického chování materiálů. Zahrnuje několik různých pokročilých přístupů provedení nanoindentačních zkoušek, jejichž užitečnost pro některé druhy materiálů musí být dodatečně experimentálně ověřena, a proto předkládaná práce zahrnuje některé základný poznatky ohledně pokročilých nanoindentačních přístupů. Z hlediska obsahu lze zmínit několik nedostatků: - V úvodu autor mohl lépe vysvětlit, jaké naměřené charakteristiky činí nanoindentaci výhodnější ve srovnání se standardními indentačním metodami zejména to, že hlavními měřenými charakteristikami jsou hloubka pronikání do povrchu vs. aplikované zatížení, pomoci kterých lze vypočítat množství mechanických charakteristik, jako např. H, E, strain-hardening index, lomová houževnatost, reziduální napětí atd. - V Kapitole 2.1.1 (str. 13) autor uvedl dvě protisměrné myšlenky: nejprve, že Vickersova tvrdost nezávisí na použitém zatížení a poté, že při zatížení méně než 0,2 kg se mohou hodnoty lišit. Ve skutečnosti se tento efekt (výši hodnoty tvrdosti při menších zatíženích) objevuje i u ostatních metod, které používají světelnou mikroskopii pro měření velikosti vtisků. - Pro použité materiály (Cu a SiO2) autor mohl uvést výsledky z literatury o hodnotách tvrdosti a Youngova modulu měřených pomocí nanoindentace (případně i některých dalších metod), aby šlo ověřit experimentální data v práci. Toto v kapitole Výsledky a jejich diskuse výrazně chybělo. - Str. 25 - Vzorek Cu by měl být popsán stejným způsobem jako vzorek SiO2. -V popisu všech výsledků nanoindentace chybí křivky hloubky pronikání vs. zatížení, které někdy poskytují dodatečné informace o chovu materiálů pod indentorem (což by mohlo být obzvláště důležité pro vzorek Cu, kde může docházet k plastickému toku materiálu pod indentorem během příliš krátké prodlevy). - Vysvětlení účinků uvedených v popisu k obrázkům 4.1, 4.3, 4.4 by mělo být uvedeno v textu práce. - Obrázky 4.4, 4.5, 4.6 a 4.7 by měly být udělané stejným způsobem jako Obr. 4.3, kde jsou uvedeny standardní odchylky měření, protože text obsahuje diskuse o přesnosti měření v závislosti od zatížení. Také obrázky 4.6 a 4.9 neobsahují žádné legendy a je úplně nejasné, co je uvedeno v těchto obrázcích. - Navíc, Obr. 4.6 neodpovídá údajům popsaným v textu, měl by obsahovat Youngův modul namísto hodnot tvrdosti. Celková práce působí dojmem, že bylo získáno velké množství dat a výsledků a autor prokázal schopnost samostatné experimentální práce. Slabinou zůstává práce s literaturou a vyhodnocení výsledků. Práci doporučuji k obhajobě a hodnotím stupněm C.

eVSKP id 96696