ZATLOUKAL, P. Umělá inteligence v science fiction [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně. Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií. 2024.
Už od samotné konstituce žánru science fiction platí, že jeho funkcí je především pojmenovávat společenské, technologické tendence, k nimž vlastně žádný jiný diskurz nemá přístup, a modelovat či predikovat jejich další vývoj. Jednou z hlavních oblastí, již pevná konstituce vědy coby dominantního výkladového paradigmatu světa otevřela, a kolem nichž se soustředí SF aby pojmenovala rezultující možnosti, naděje a obavy, je možnost vytvoření umělého života (A-life) či umělé mysli (AI). Navíc dnes už i teoretikové, kteří vycházejí z přírodních věd (např. Katherine Hayles) jasně deklarují, že ovlivňování technologií a „fikce“ může být obousměrné: tedy že science fiction nabízí koncepty a pojmy, které si poté „vědečtější“ diskurzy přisvojují (to je třeba příklad pojmu „kyberprostor“). To je zhruba východisko, z nějž čtu bakalářskou práci Petra Zatloukala. A vlastně i proto byl pro práci zvolen částečně historický „rámec“ – záměrem bylo ukázat, jak science fiction reaguje na proměňující se technologickou situaci. Práce Petra Zatloukala se mi při čtení rozpadla vlastně na dvě části: na část věnovanou Čapkovi a Asimovovi, kde jsou synopse děje funkční a adekvátně dlouhé pro dokumentaci role AI v daném fikčním světě, a na část zabývající se Dickem a Gibsonem, kde jsou popisy děje příliš široké, často nudící a nefunkční a vyplývající závěry relativně plytké, nezajímavé a nedotažené do konce. Autor často vztahuje všechny analyzovaná (popisovaná) literární díla k současné situaci, kdy AI hrozí transformovat výrobní a společenské vztahy bezprecedentním způsobem. Vzhledem k historickému rozměru práce jistě stálo za to věnovat více prostoru konstituci kybernetiky v 50. letech (Wiener, Shannon), ve vztahu ke kyberpunku pak rozmachu osobních počítačů v 80. letech (na úkor rozvláčných popisů děje). Vybrané texty ilustrují vcelku vhodně jednotlivá období vývoje science fiction, avšakbjejich charakterizace jsou velmi strohé a banální na to, aby byly ve vztahu k celé práce nějak zásadně přínosné nebo funkční. Zde to chtělo pracovat přece jen s více zdrojí, alespoň s relativně přístupným a srozumitelným výkladem Ondřeje Neffa (Všechno je jinak). Například v úvodu k „Nové vlně“ nenalezneme nikde pojemnovanou stěžejní snahu autorů emancipovat se především „esteticky“, tedy psát „literaturu“ atd. atp. V těchto charakteristikách toho více chybí než se toho čtenáři dostane (vzhledem k důležitosti a využitelnosti informací). Některá tvrzení chápu jako poněkud sporná – na s. 24 nalezneme povzdech nad „accuracy of adaptation“, přičemž stávající teoretické debaty adaptačních studií už dávno nechaly otázku „věrnosti“ za sebou s tím, že různá média vytvářejí své fikční narativy specifickými, ne nutně souměřitelnými prostředky. Charakterizovat „depresi“ jako typické kybeprunkové téma je také velmi zjednodušující, nebo si takové tvrzení alespoň zasloužilo důkladnější argumentaci. U kyberpunku bohužel Zatloukal nepojmenovává ten nejdůležitější moment, kterým není ani tak (neviditelná) AI, ale spíše možnost přenést lidské vědomí do nějakého hardwarového zařízení (postava Dixieho). Toto opomenutí je o to závažnější, že v „reálném“ světě přinejmenším Hans Kurzweil hlasitě avizoval právě přibližující se „bod singularity“, kdy se stane tato možnost reálnou. Rychle a nevyargumentovaně postupuje autor při popisu možností stávající AI, kdy hovoří o schopnosti „understand and feel“ – tady se nabízí korektiv přinejmenším od Johna Searla, který se v podobné věci vyjádřil velmi jasně („Minds, Brains, and Programs“). Po jazykové stránce se občas objevují problémy ve slovosledu, interpunkci, překlepy (např. „emphatical“ nm. „empathical“). Jazyková stránka však nepředstavuje největší handikap této práce, jak jsem se pokusil naznačit výše. Práci nelze upřít, že z ní na mnoha místech prosvítá zaujetí autora tématem a hlubší zájem o zkoumanou problematiku. O to více zamrzí, že předkládaný výsledek zůstal přinejlepším na půli cesty. Práci doporučuji k obhajobě a navrhuji hodnocení D.
Bakalářská práce pana Petra Zatloukala se zabývá popisem zobrazení interakcí lidí a UI ve vybraných kanonických dílech vědeckofantastické literatury a hledáním možných paralel k těmto příběhům v kontextu současného technologického boomu. Značná část textu je však právě jen popisem postav a zápletek jednotlivých příběhů, navíc místy trochu nepřehledným. Absentuje diskuze o definici samotného konceptu UI, což dle mého názoru analýzu značně znesnadňuje a nutně zplošťuje. Autorovi však nelze upřít několik zajímavých postřehů v rámci komentářů k daným dílům. Nicméně, u práce zabývající se vztahovými a etickými otázkami v souvislosti s vytvořením a (zne)užíváním UI bych očekávala hlubší ponor do problematiky a alespoň několik málo odkazů na zdroje z oblasti psychologie či filozofie. Z hlediska jazykového bohužel tato práce trpí četnými nedostatky. Jedná se především o opakování slov v krátkých úsecích textu, chyby a nekonzistence v užití slovesných časů, výskyt neúplných vět, chybějící členy a nesprávnou interpunkci. Text na mnoha místech z důvodu nevhodně zvolených jazykových prostředků připomíná spíše blog nebo YouTube videa (str. 17: „However, would the robots work as hard […]? Let’s face it, probably not.“; str. 19: „This sort of action puts Gloria in a kind of depression…“; str. 20: „Asimov tries to say that…“; str. 25: „This showed that Nexus-6 androids are pretty good at imitating real humans.“). Zvolená citační norma není vždy dodržena, odkaz na článek Karla Čapka z roku 1993 působí zmatečně, negativně hodnotím také citování Wikipedie. Práci uděluji 64 bodů.
eVSKP id 160170